Něco málo o mojí profesi

Jeden důležitý den pro společnost Alstom a její prezentační den pro novináře z celé Evropy. Tento den byla oficiálně představena vlaková regionální jednotka Regiolis. A já jsem měl "to štěstí", že jsem byl u toho.
Podívejte se zde - YouTube

A ještě jedno video z testovacího dne. - www.youtube.com

Lukáš v Beskydech

Radhošť         12.8.2012

Kaple Cyrila a Metoděje

Toto ráno nikam nechvátáme. Tedy původně jsme samozřejmě chtěli vstát dříve, ale budík mlčel a tak po snídani vyrážíme směr Vsetín a Rožnov pod Radhoštěm. Náš dnešní cíl je jak jinak ve Frenštátu pod Radhoštěm. Poprvé sebou bereme Lukáše! Při každém prohlížení fotek se mu chtělo jet a vystoupat si nějaký vrchol s námi. Přišel čas, kdy se mu přání vyplnilo.

Po 8. hodině nasedáme do auta a míříme za naším dnešním cílem - Radhošť a Pustevny.  Cesta probíhala bez problémů, až na moje obavy z počasí. Předpověď hlásala bezoblačné počasí, ale nad námi se převalovaly mraky. Nějak to dopadne... Vjíždíme do Vsetína. Tady se nesmíme opommenout zastavit ve výrobně ponožek. Po zkušenostech z minulého roku jsme nakoupili další páry ponožek pro každého. Opravdu jsou skvěle technicky vyrobené. Každý z nás si vybral pár ponožek ( nikomu to neříkejte, ale jsou ve II. jakosti ... Nic na nich není vidět, ale ta rozdílná cena ANO! ) Opouštíme Vsetín, projíždíme Valašským Meziříčím a v Rožnově pod Radhoštěm odbočujeme na Frenštát pod Radhoštěm. Když míjíme náš výchozí bod 

( zastávka "na Pinduli" ) trochu mě děsí vrchol Radhoště. Z 1/3 není vůbec vidět. Mraky se zabořili do vrcholu hory a nevěstili nic dobrého. "Snad jsem nevezl Lukáše takovou dálku abychom se procházeli někde v mracích" říkal jsem si. Uvidíme! Vjíždíme do Frenštátu a míříme na naše oblíbené místo na parkování kousek za středem města. Další překvapení! Na pohodlném parkovacím místě vyrostl vysoký obrubník a nelze tedy tady parkovat. Hledáme vhodné místo na celodenní parkování. Auto ponecháváme před železniční stanicí. V masně si kupujeme "dietní" salám Vysočinu :-), pečivo a kofolu, kterou tady úspěšně zapomínáme a míříme na autobusovou zastávku, kde zjišťujeme, že nám před nosem ujel spoj na "Pinduli". Hlad je potvora a tak Lidka odchází do pekárny pro energii v podobě sladkého pečiva. My s Lukim se jdeme "nabouchat" k asijským výrobcům rychlého občerstvení a už společně na lavičce si dáváme co jsme si navařili. Autobus, který nám ujel v 11:07 následoval další v 11:40 a tak jsme ani moc dlouho nečekali.

čekání na další spoj

Třikrát na Pinduli za 48,- Kč a jedeme. Za deset minut vystupujeme, pár povinných před startovních foto a za minutu dvanáct se vydáváme nastoupat cca 550 metrů výškových a cca 9 km vzdálenostních.

Je krásné počasí! Ideální na turistiku. Žádné velké teplo. Prostě Al dente! První metry jdou jak po másle. Stoupání nikomu z nás nevadí a tak metry rychle ubíhají. Doplňujeme energii už od začátku ostružinami. Jsou výborné a osvěžující. Lukáše nohy unáší pár metrů před námi, setkává se na velmi krátkou vzdálenost se srnkou. My jí neviděli. Dostali jsme vynadáno. Líbali jsme se. Od Pinduli je krátké, ale strmé stoupání. Asi po dvou stech metrech následuje sto metrové a poslední klesání dnešního dne.

Povídáme si, probíráme naše plazení se po zdejších kopcích a také už myslíme na výlet do Slovenských Tater. To je další destinace kam bych chtěl Lukáše vzít. Uvidíme.Poslední výstup před námi. Sjezdovka nám ty poslední metry rozhodně nechce dát zadarmo a tak v teplém počasí " funíme" do kopce, jak žádný z metrů, který jsme dnes šli. Kaple je obestoupená lidmi, že si nemáme skoro kam sednout. Naprostá většina z nich je navoněná a upravená na rozdíl od nás. Uklidňuji Lukáše, že tito usměvaví a ne zrovna turisticky oblečení lidé se sem z velké většiny dostali z Trojanovic lanovkou. Lukina si obchází info tabule a my s Liduškou zabíráme poslední volnou lavičku v závětří kaple. Pohledem na hodinky zjišťuji, že náš výstup trval skoro přesně dvě hodiny! Super! Svačinka v podobě na kolečka nakrájeného salámu chutná víc než jindy. U jídla se usmíváme nad kroutivými hlavami, že tu na vrcholu hory není odpadkový koš! Pro sebe si říkáme starou poučku:" Co si do hor přineseš, to si také odnes" Ale vysvětli to nějakému lanovkou na Radhošť přivezenému :-) Fakt, na hory popeláři nejezdí!

Ještě by to něco chtělo...

ještě kousek

 Udělali jsme několik fotek kolem kaple. Lukáš zavolal domů, aby se pochlubil kde je. Chtěli jsme také vyfotit Lukáše u sochy Cyrila a Metoděje, ale přes davy "lanovkářů" jsme se k soše ani nedostali. Socha stojí opodál. Já fotím, ale ty davy!
K tomu – „ještě by to něco chtělo“ ... Odcházíme od sochy do blízké restaurace, usazujeme se uvnitř s krásným výhledem do doliny kolem Rožnova pod Radhoštěm. Nádhera! Dáváme si zaslouženou polévku. Energii doplňujeme kofolou. Návštěva horské restaurace za tři polévky a tři kofoly nás stála 235,- Kč. Jen pro připomenutí pro budoucí čtení. Stálo to za to! Skvělá poctivá polévka!         Mňam :-)

Teď už nás čeká jen Radegast a Pustevny. 

Z hotelu odcházíme spokojeni a posilněni. Sluníčko sice svítí, ale rozhodně není horko. Je tu neskutečné množství lidí všech generací. Se spokojeným úsměvem, že my jsme si to na rozdíl od nich vyšlápli, pokračujeme po místní hřebenové magistrále k další soše. Tady máme štěstí. Necháme se fotit a to jen my tři a socha Radegasta. Vzpomínám si na heslo: " Život je hořký, Bohu dík! Je to majestátní socha, kterou během krátké chvíle opouštíme. Davy čekajících na fotografování nás nutí opustit tento prostor. V dáli za námi se tyčí na vrcholu hory kaple a televizní vysílač, který jsme před chvílí opustili. Před námi se otevírá sjezdovka a my hledíme dolů do údolí. Úchvatné. Škoda, že je v dáli opar, ale jen pro tuto situaci. Za sjezdovkou nás čekal ještě jeden stejně skvostný výhled do údolí, ale tentokrát s procházkou kolem malých mohyl, které si tu návštěvníci Pusteven staví na památku. Moc pěkné místo.

My víme také o jednom a i bohatším místě s mohylami. Když opouštíte Pustevny a vydáte se směrem na Vrchol Tanečnice, musíte jít tou horní ze dvou možných cest k rozcestí - po červené turistické trase. Kilometr za Pustevnami je                                   tento mohylový háj.

Za nedlouho za mohylami scházíme k vyhlídce, kde máme Pustevny jako na dlani. Pár set metrů a naše dnešní turistika končí. Architekt Jurkovič tu zanechal stopy v podobě nádherných staveb. Procházíme mezi jimi a Lukášovi se sbíhají sliny nad vývěskami s jídly. Zvláště nabídka kynutých knedlíků s borůvkami to by si dal. Nakonec končíme v restauraci u lanovky. Lukáš si objednává zmíněné knedlíky a my s Liduškou si objednáváme presso. 

Všem nám chutná :-)

Překvapení! 

"To půjdeme dolů kolem lanovky?" ptá se nás. "Máme pro tebe překvapení. Co kdyby jsme jeli dolů do údolí na koloběžce" my na to. Stručně a rychle - jeli jsme! Jízda byla o adrenalinu, o strachu, protože tak vymlácenou silnici jsem dlouho neviděl. Ale ten čtyř kilometrový sjezd stál za to! Parádní vezení. Trochu čísel k tomu. Za tři osoby jsme zaplatili za každého 100,- Kč včetně zapůjčení přileb. Tedy 300,- Kč celkem. Dole v Trojanovicích vás bude čekat člověk, který odveze koloběžky zpět nahoru.
Dobíháme na autobusovou zastávku, odkud by nám měl během pár minut odjíždět spoj do Frenštátu. Jenže. Když jsme si kupovali jídlo před pochodem, ofocoval jsem si jízdní řád, který ale neplatil :-) A tak za povzbuzování a smíchu, že asi trénujeme nějaký přespolní běh na autobusové zastávce zjišťujeme, že autobus v 17:15 nejede! Naštěstí to takový prohřešek nebyl, protože správný odjezd byl v 17:35. Vrátili jsme se pár metrů zpátky pro koláč na cestu a v 17:35 jsme se nechali dovézt k nádraží (za 42,- Kč), kde jsme nechali zaparkované auto. O tom, že jsem najednou nevěděl kam vlastně chceme jet. Raději jsem u řidiče pronesl: " tři krát k nádraží". A bylo vyřešeno :-) Lidka mi povídala, že jsem to řekl jako místní. Tak jsem jí vysvětlil, že jsem se nechtěl splést v městech. Aby jsme neplatili až do Rožnova pod Radhoštěm :-)

Nasedli jsme do auta a spokojení, že jsme vše zvládli bez úrazu a v klidu a pohodě odjeli zpátky na základnu do Ludkovic...

Zasloužená odměna!

GPS další z pomocníků pro záznam trasy

Pro tyto výhledy se chodí do Beskyd

Vypůjčeno z kamer chmi.cz

Trasa B7 pro rok 2011

Pěší trasa 762139 - powered by Wandermap 

Návštěva Bílých Karpat

Je neděle 24.10. a my už zase vyjíždíme za dalšími nastoupanými kilometry! A náš dnešní cíl? Je to jeden z vrcholů Bílých Karpat - Velká Javořina 970 m.n.m.
Nedělní ranní sluníčko nám slibuje pěkný výlet. Do batohů si ale balíme teplejší věci. Ve stínu je zima a nedá se v tuto dobu čekat na teplejší počasí. Do auta sedáme a vyjíždíme kolem půl desáté. komu by se chtělo při neděli vstávat dříve, že? :-) Máme to do Bílých Karpat něco málo přes 30 kilometrů a tak nemusíme chvátat. V Uherském Brodě nakupujeme v jednom nejmenovaném supermarketu občerstvení na celý den.
Zapomněl jsem si vzít mapu, ale naštěstí ještě hlava funguje a bez problémů přijíždíme do obce Strání. Vím, že součástí této obce je i část Květná. Na internetu jsem si prohlédl letecký snímek Květné a vyhledal jsem si místo našeho možného místa na zaparkování. Objevil jsem větší parkoviště za kostelem. Jenže, když jsme Stráním a Květnou projížděli, tak jsme žádný kostel na levé straně ve směru jízdy nenašli! A jestli jste se dívali do mapy, kde tyto obce vlastně leží, zjistili jste stejně jako my, že na hranici ze Slovenskem je velmi blízko. Projeli jsme obcí až jsme se museli otočit před Slovenskou hranicí. Cestou zpět jsme objevili naše vyhlédnuté parkoviště. Bylo za místní restaurací a parkoviště je součástí místního autobusového nádraží.
Venku je chladno a tak tu není ani problém zaparkovat. Připravili jsme se na cestu a po půl jedenácté se vydáváme na cestu. Bez mapy! Vím jen, že na Velký Javorník vede pouze jedna a to zelená turistická značka. Vidíme ji už od auta a doufám, že značení této cesty bude v pořádku. Ale značení bylo jako vždy v naprostém pořádku.

Jdeme chvíli kolem hlavní silnice, ale ne na dlouho. Asi po dvou stech metrech odbočujeme doprava. Procházíme úzkou uličkou vedoucí do lesa. Tento převážně bukový les hraje podzimními barvami. Slunce prosvětluje cestu a my rychle poznáváme co nás čeká. Cesta se rychle už od začátku zvedá. A tak některé oblečení rychle mění své místo :-) Jedna z vrstev se stěhuje zpátky do batohu. Jsou to mikiny. Hustý porost chrání naši cestu před chladem a větrem a tak je nám relativně teplo. Komu by nebylo s tím stoupáním :-) Nádherný podzim! Mám rád podzimní barvy. Těším se co nás čeká, těším se na výhledy do krajiny. Jsem zvědavý.
Po kilometru se dostáváme na rozcestí "Nad Květnou". Tady čteme, že nás čeká 4 kilometry dlouhý výstup k chatě Veľká Javorina - Holubyho chata. Chata je už na Slovenské straně. Stále ještě máme úsměv na rtu. Opravdu, nálada je skvělá. Až na jednu maličkost. Lidka nemá brýle. Odcházela od auta prý s brýlemi (slunečními) a teď na batohu, kde původně byly nejsou. Jsme už daleko. Jestli se vrátíme už asi nemá cenu pokračovat dále. Snad brýle budou v autě. Nevím, kde by vypadly. Rozhodujeme se jít dál a výše. (brýle se nenašly)
Bukový les je hodně otevřený. Je vidět mezi stromy daleko. Naše cesta vede těsně vedle široké lesní cesty. Ani se nedivím proč vede v těsné blízkosti. Lesní cesta je "rozvrtaná" od lesních strojů. Těžká technika a těžké dřevo za stroji udělala na této cestě své. Hluboké vyjeté koleje a "naleštěná" cesta uprostřed je pro turisty k nepoužití. Jsme rádi, uzoučká cestička klikatící se vedle této "pracovní silnice" je velmi příjemná. Dobře se po ní jde. Měkké podloží je balzámem na nohy (jen kdyby nebylo toho kopce před námi).

Jdeme už asi hodinu. Dáváme si přestávku. Svačinka, doplnění pitného režimu a odpočinek nohám. Dnes nám to nejde tak rychle jak by jsme si představovali. Uznáváme a porovnáváme výstup s Beskydskou Sedmičkou.  Tam nás dav vytlačil na vrchol ani jsme nevěděli jak. A tady jdeme sami. Už od začátku této trasy zjišťujeme, že touto trasou moc turistů nechodí. Cesty jsou jen málo prošlapané a je to vlastně dobře. Nechtěl bych zažít to davové šílenství jako v Tatrách. Tady jdete opravdu sami. Uvědomujeme si jedno. Je tu ticho! Není slyšet ani ptáčka. Hluboké ticho! Je to zvláštní, takové ticho v lese jsem nikdy nezažil.

Asi po třech kilometrech v nadmořské výšce 800 metrů jsme se dostali k místu označeném jako pásmu, od kterého se dále nechává les napospas samo sobě. Tady se nechává vše tak jak padne. A les se s tím musí vyrovnat sám. A také to tak vypadá. Padlé stromy musíme složitě přelézat. Ale i toto má své kouzlo. Jen kdyby mokré buky tolik neklouzaly. Nestěžujeme si. Je to vlastně zpestření. S přibývající výškou se mění počasí. Mlha nám podává ruku a v tuhle chvíli je ještě vidět daleko. Cesta ubíhá pomalu. Překračujeme stále větší množství stromů. Těchto 80 výškových metrů stálo za to :-) Kamzíci, tak jsme si připadali :-)
Před jednou hodinou přicházíme k dalšímu rozcestníku - Pod Jelencem. Odtud je to na Velkou Javořinu podle značení jeden kilometr. 

V tuto chvíli jsme se dostali na Česko Slovenskou hranici. A cesta, po které jdeme na Javorník tvoří dělící čáru mezi Českou a Slovenskou republikou. Zajímalo by mě historie této současné a hlavně minulé společné hranice. Musím to zjistit :-) Nechápu, kde se tu vzala vojenská základna spolu s rozhlednou. Snad je to pozůstatek z první republiky?! Nevím, až zjistím povím :-)
    Mlha nám dělá čím dál většího společníka.
Je vidět sotva na padesát metrů! Víme jen, že vpravo jsou Čechy a vlevo Slovensko. Kam jdeme nevíme. Věříme cestě, která je zpevněná a je nám jasné, že byla vytvořena pro kontrolu hranic. Míjíme hraniční patníky a přemýšlíme o nápisech na nich a jejich významech. Zdá se, že jsou vystavěny po každých sto metrech.
Snad už nejsme daleko od cíle? Jdeme dále a s odečítáním metrů podle patníků je příjemné. Víme kolik jsme ušli a kolik máme před sebou. Je stále chladno, ale my jsme se oblékli tak jak jsme měli. Ale čepičku nesundám, to tedy ne :-)

Už nemůžeme být daleko. Cestou si prohlížíme mapku Karpat, která je součástí označení chráněného území Bílých Karpat. Už teď se těším na náš další výlet a návštěvu Karpat. Severovýchodně od Velké Javořiny je náš další plánovaný cíl je rozhledna a vrchol na Velkém Lopeníku.
Ve čtvrt na dvě jsme u chaty, zvané Holubyho. Tady zjišťujeme, že náš cíl je někde v mlze nad námi a musíme na Javořinu dostat po červené turistické stezce. U chaty se nezdržujeme a po sjezdovce stoupáme na vrchol. Během patnácti minut jsme tu! Konečně!

Jenže mlha nám nedovoluje vidět to, co by jsme chtěli. Vysílač je ponořen do husté mlhy a i když stojím přímo pod ním. Nevidím dále než nějakých patnáct metrů nad sebe. Takže žádné nadšení. Obcházíme vysílač a budovy, které k vysílači patří. A o výhledu do krajiny...NIC. S mlhou není vidět nic.
Vracíme se k turistickému značení, které nás posílá téměř zpátky. Jdeme po značení a objevujeme rozcestník a značení vrcholového bodu Velké Javořiny. Je tu napsán metrický údaj. 970 m.n.m. Toto označení je ale posunuto o několik metrů pod vrchol. Horizont je pod vysílačem. Než se stačíme rozkoukat mlha začala ustupovat. U rozcestníku se zapisujeme do pamětní knihy. A prý si na stránkách výškovnice.cz můžeme přečíst náš zápis. K dnešnímu datu tu ještě není. Vysílač se  nám začíná odkrývat v plné kráse a také panorama okolí Bílých Karpat je každým okamžikem výraznější. Proto jsme sem také přišli, že!

Zima a studený vítr nás nenechá na tomto místě příliš dlouho. Během pár minut se vydáváme na cestu zpátky. Brrr. Scházíme podél hranice níže někam, kde by jsme mohli posvačit, vlastně poobědvat. Dočasným azylem se nám stává chatka horní části lyžařského vleku. Tedy pouze závětrná strana této "budky". Stačí nám pro občerstvení, protože dotěrný vítr se dostává i do těchto míst. Je nám zima a nechceme riskovat prochladnutí. Během pár minut se zvedáme a scházíme do přívětivějších míst. Lesní porost a slunce, které začíná "trochu" převládat nad tímto pochmurným počasím nám poskytl příjemnější chůzi. Jsme zpět na hraniční cestě a mám chuť ještě navštívit jednu památku zdejších kopců. Rozhlednu Jelenec. Nevíme o ní nic. Ale už z dálky, teď, když mlha zcela zmizela se tato bývalá vojenská rozhledna vypíná na protějším kopci. Těším se tam! Teď cesta ubíhá vcelku rychle. Jdeme po horizontu a cesta se začala zvedat až v těsné blízkosti rozhledny. Rozhledny? Když jsem přijdete, čekali by jste tu spíše pásku se zákazem vstupu. Zarostlé asi vojenské stavení s rozhlednou zarostlou mladým stromovým porostem. Trochu váhám nad pevností a bezpečností této "rozhledny". Nakonec se rozhoduji a vyrážím sám bez Lidky na tuto věž. Po žebříku pomalu vystupuji vzhůru. Myslím na to jak tu vojáci museli deno denně vylézat do nejhornějšího patra a tady třeba v zimě museli pobývat. Vylézám až do nejvyššího patra a necítím se tu zrovna bezpečně. Chybí tu už střecha a pláty železa se válejí po podlaze. Nepříjemný pocit! Raději slézám o patro níže. Pár fotek do blízkého okolí. Protější Velká Javořina se opět pomalu noří do mlžného oparu.
Cestou dolů se potkávám s rodinkou ze Slovenska. Prohodíme pár slov a vracím se za Liduškou. 
Je 15. hodin a my se vydáváme na cestu zpáteční. Tady už není co rozepisovat více. Jen to, že za hodinu a půl jsme byli v obci a sedli jsme si v místní restauraci na kávičku a česnekovou polévku. Tady jsme si poseděli necelou hodinku a jeli jsme domů. Když jsme vyšli z restaurace k našemu překvapení venku pršelo. Jen jsme se na sebe koukli a s úsměvem jsme se vydali k autu.


To byl výlet na Velkou Javořinu.


Trasa výletu je k nahlédnutí ZDE... 

VI. Beskydská Sedmička, Zlatník - Travný - Morávka

Na Zlatníku se setkáváme se spolu bojovníky z jindřichohradecka. Manželé Šulerovi z Dačic. Lehli si na plachtu, kterou jsme opustili. Zdáli se mi povědomí. Domlouváme se, že až se prospíme, budeme pokračovat společně dále.

V devět hodin je tedy budíme, že budeme pokračovat dále. Odcházíme dříve než jsme si předsevzali. Oblékáme se obouváme a v tom z druhé strany místnosti se ozývá dívčina (mladá paní přesněji, že Kačko). Jestli někdo odchází a jestli může jít s námi. Zní její otázka. My jí odpovídáme, že odcházíme a jestli chce může jít s námi. Původně jsme si mysleli, že půjdeme sami. Sbalili jsme se, vyšli ven, že počkáme na ostatní. Organizátor nám sděluje o problému, který řeší. Hledají se dva závodníci. Není kde jsou. Jen to, že mají potíže a mají vybitý telefon. Horská služba je hledá, ale nevědí, kde přesně jsou. Vypadá to špatně! Jestli je co nejdříve nenajdou mohlo by to skončit tragicky! A to nikdo nechce.

Organizátor nám doporučuje nejít dál. Zapisuje si naše startovní čísla spolu se jmény a časem našeho odchodu. Před vchodem stojí mladý muž, který se k nám také přidává. A tak naše šesti členná skupina se v čase 21:15 vydává za dalšími kilometry. Zapínáme čelovky a hurá do kopců! Cestou si povídáme se Šulerovými. Kačka s Danem jsou pár metrů za námi. Ze Zlatníku jdeme po pohodlné cestě. Je to skvělá lesní asfaltka a sklon silnice je po předchozích stoupáních velice „příjemný“. Pohodlně po 1,5 km přicházíme na rozcestí Klaus, kde se otáčíme o 170 stupňů zpět. Na rozcestníku čteme, že náš další bod jménem Plato je za 2,3 km. Takhle pohodově jsme za celou dobu závodu ještě nepostupovali. Opravdu sklon trasy byl oproti minulému „mírný“. Stačili jsme si povídat. To bylo co říci! Většinou jsme „funěli“ do kopce bez jediného slova.

Asi 2 km od Zlatníku zvoní Kačce telefon. Volá Libor. Jaký Libor? Byl to Libor Uher. Slyšíme obavy a vzrušený hovor. Kačka pouští zvuk do reproduktoru. Teď až víme o co jde. Libor se ujišťuje jak jsme na tom fyzicky. Má trápení s hledáním těch ztracených. A byl by raději, kdybychom to raději vzdali. My se však cítíme v pohodě a i Kateřina Libora ubezpečuje o naší fyzičce. Libor nás upozorňuje na trasu a doporučuje nám, kdybychom cítili únavu, abychom vzdali a vrátili se na Zlatník. Potvrzujeme mu, že jsme v pořádku a že se cítíme být v pořádku. Tady až zjišťujeme, kdo s námi jde.

Kateřina Piechovicz je šéf redaktorkou krajského vydávání týdenníku Sedmička. A vlastně má na svědomí mediální zpopularizování této akce. Nebýt celostátní medializace v Sedmičce, asi by Libor měl závody takové jaké původně chtěl. Pro blízké extrémní závodníky jeho kategorie. Ale za nás hobíky turisty musím říci, že jsem rád, že umožnili jít takovýto závod i těm co nedělají vrcholové sporty.

 A s Liborem jsou ještě příbuzní. Dobré ne? Kačka šla už z Lysé hory sama. Její kolegyně vzdala. Libor prý na nás počká na Morávce a tam se domluvíme dále. Jeho úmysl je ale předčasně skončit závod. Netušili jsme jak to myslí vážně. Nemáme prý ani chodit na Travný ke kontrole. Tuto kontrolu nám prý uznají. Vyslechli jsme informace a trochu rozpačitě postupujeme dále.

Opravdu nezvykle rychle jsme došli na další bod. Rozcestník Plato je na mýtině v lese. Pár metrů před námi je malé zastřešené posezení. Nejdeme tam. Měníme žlutou turistickou trasu za zelenou. Náš směr se opět lomí ve velkém úhlu zpátky, tentokrát doleva. Tady se cesta více zvedá, ale pořád přijatelně. Čeká nás podle značení 2,6 km k dalšímu rozcestníku. Travný rozcestí je jen 700 metrů od vrcholu kam se má odbočit na kontrolní bod č. 5. Za necelou hodinu jsme tu a potkáváme tu skupinu asi 15 lidí, kteří čekali na potvrzení kontrolní karty! Jeden z nich se vydal na vrchol Travného 1203 m.n.m. se všemi kartičkami pro potvrzení. Oznámili jsme jim situaci, upozornili je na rizika a šli jsme dále. Jak nám Libor vysvětlil, nemuseli jsme si jít pro potvrzení.

Do teď to byla procházka rajskou zahradou proti tomu, co nás čekalo! Z pěti kilometrů co jsme měli před sebou bylo asi polovina nepříjemný sestup. A z té poloviny téměř dva kilometry byl HROZNÝ sestup. Jestli se tomu dá tak říci. To co nás čekalo jsem si ani v duchu nepředstavoval. Nic tak hrozného jsem neviděl. Nevím jak tento bolestivý sestup popsat. Bolest a zase bolest! Představte si černou sjezdovku. Tu jsme museli sejít. Nešlo ji sestupovat jinak, než pohybem podobným jízdě na lyžích. Samý oblouček ale po vlastních nohou. Někdo volil sestup formou bočního sestupu jak po schodech. Kdo dělal obloučky se musel vyrovnat s ohýbáním nohou podle sjezdovky. Kdo měl lepší styl nevím. Vyzkoušeli jsme všechno, ale kolena bolely.

Kolem jedné hodiny ranní jsme slezli na konec sjezdovky. Sviňorka se jmenuje a to si pište, že těch nadávek po cestě dolů bylo!  Uvítal nás Libor Uher a sdělil nám, že ukončil závod! To byla pro nás rána. Kačka si chtěla před něj kleknout a odprosit ho, aby nás pustil dále. Ne, je konec! Stále hledali ty dva nešťastníky! Kdo by neměl strach, aby mu někdo na jeho akci zemřel?!

Chvíli před námi odjel autobus plný lidí zpět do Frenštátu a my jedeme dalším  Jsme smutní. Chápeme Libora stanovisko, ale nemůžeme se s tím stavem smířit. Máme před sebou posledních 12 km a máme na to necelých 12 hodin. To musíme dojít, to by jsme došli. Ale na druhé straně chápeme i Libora.

Na chatě si dáváme občerstvení, pomalu se uklidňujeme a smiřujeme s tím, že pro nás i ostatní závod skončil. Je to škoda, mohli jsme tu dát kolenům klid a oddech.

Dvanáct kilometrů a dvanáct hodin!

S námi tu také sedí pár, který patří mezi kategorii sport. Muž a žena, kteří nás několikrát rychlým tempem předběhli, ale o to déle pak odpočívali. Asi hlavně ze ženského popudu. V autobuse s námi nejeli. Pokračovali dále přes zákaz. A k našemu velkému překvapení si druhý den stoupli na bednu vítězů! Komentovat jejich postup také nebudu. Bylo toho více co jsme se o nich cestou dozvěděli. Tedy co nám sami ukázali. To je po Plzeňácích druhá kategorie, kterou by jsem mohl popsat samostatným článkem.    

Sedáme si znaveni ale smutní, že nemůžeme jít dále do autobusu, který nás dovezl až do Frenštátu.