Vodním dílem Šance protéká říčka Ostravice a je to moc pěkné vodní dílo. Tvar vodní nádrže připomíná z pohledu od hráze velké obrácené písmeno L. V chytrých knihách a popisu na přehradě se píše, že délka „zátopy“ je 7,6 km . Ale dost technických dat. To si můžeme přečíst někde v encyklopedii. Pro mě je to úžasné vodní dílo. Pro mě zajímavé tím, že odtok a přepad není, tak jak tomu bývá uprostřed hráze, ale je umístněn na kraji hráze a je šikmo na střed odveden do údolí. Také přístup k odběrné věži je unikátní. Vede k němu lávka, ne nejkratší cestou, ale opět šikmo od velínu.
Naše nožičky si „trochu“ odpočinuly. Nad námi za přehradou je vrchol „kopce“ Čupelu 943 m .n.m. A skrývá nám vrchol našeho příštího kontrolního bodu č. 4. A to Lysé hory! Na některých závodnících je už teď vidět únava. Mnoho z nich přehodnocuje své síly, ale asi motivace být zařazen do tomboly o hodnotné ceny (podle názoru organizátorů) jim dává sílu jít dál.
Je krásné slunečné počasí. Není velké teplo, ale pro naši akci je tak akorát. To je termín, že? Divím se, že ponožky ještě nestojí samy o sobě. Promazané nohy indulonou a pot v botách by měl udělat své. Tady na čerstvém vzduchu, ale není nic znát ani cítit. Ty podkolenky jsou opravdu skvělé. Původně určené na lyže, ale tady se vyplatily. Myslel jsem, že je budu měnit za nižší ponožky, ale měl jsem je celou dobu na nohou.
Zvedáme se. Oblékáme naše použité oblečení a občerstveni se vydáváme za dalšími kilometry. Čeká nás perných 7 kilometrů na vrchol Lysé hory. Mysleli jsme si, že víme do čeho jdeme. Protože touto cestou jsme už s Liduškou šli. Sice obráceně, ale mysleli jsme si, že jsme si udělali dostatečnou představu o tom co nás čeká. Ano, když jsme se kosmickou rychlostí plazili na Lysou, připomínali nám místa, kde jsme se kochali terén, který nás čeká. Ale ta představa o stoupání byla mylná. To co jsem si vsugeroval do hlavy, bylo teď v obráceném pořadí dvakrát horší.
Už zase stoupáme. Ten kopec, co jsme tu od posledně nebyli snad někdo přizvedl. Poslední krásný výhled na přehradu a už kontrolujeme žlutě značenou „turistickou“ trasu, která nás ze Smrku dovedla na Šanci a také nás vyvede až na Lysou. Od přehrady jdeme sice po asfaltové silnici, ale jen asi 200 metrů . Po těchto metrech se téměř o 180 stupňů vrací zpět. A úhel pěšiny, který máme před sebou věstí, že nám tento úsek nic nedaruje zadarmo. Nevěděl jsem jak tato předchozí věta bude pravdivá!
Jak jsem měl doposud krizi většinou já, tak v tomto úseku se Liduška oči vidně trápí více. Krkolomný stoupák nám dává do těla. Stále častěji zastavujeme a odpočíváme. Prosvítající místečka na lesní cestičce využíváme i jako dobití od sluníčka, které se nám snaží rozjasnit i naše tváře. Postupujeme dále, ale ta hodina a půl spánku za poslední noc je na nás znát. Už teď přemýšlíme, kde a na jak dlouho budeme dnes odpočívat, tak aby nám vyšlo dojít do cíle. Víme, že na nějaké dlouhé vyspávání nebude čas!
Z našeho tréninku víme, že tento úsek na Lysou se dělí na více „schodů“. Prudké delší stoupání a pak na pár metrů „odpočinkové“ místo. Tím místem myslím několik metrů rovinky. Ale i těch pár metrů je úžasná úleva nohám a plicím! Děkuji za ně! Pomohli nám moc. Na konci tohoto prvního stoupání stojí dvě holky a opravují teleskopickou trekkingovou hůl. Jedna z nich měla tu smůlu, na rozdíl ode mne, že hůl vysunula úplně. Nemohl jsem jim pomoci, sám ani nevím jak se podařilo mě je dát dohromady. Tak jsem je v duchu politoval a popřál jsme jim, aby se jim to povedlo opravit. Bez holí se tu jde opravdu obtížně. Těšíme se, až si pořídíme vlastní. Jsou to velcí pomocníci!
Snažil jsem se psychicky připravit na tuto trasu. Skutečnost je jiná. Představu, kterou jsem si vytvořil z cesty obráceným směrem byla moc jednoduchá. Ale jdeme dále i s krátkými odpočinky. Míjíme se závodníky, které předcházíme i uvolňujeme místo těm rychlejším. Nevíme, kde je ten hlavní dav. Myslím si, že jsme někde tak v půli startovního pole. Asi po jeden a půl dlouhém šíleném stoupání se dostáváme na rovinku. Skvělé místo. Sluncem prosvětlená travou obrostlá cesta nás vybízí k odpočinku. Neodoláváme. Vyhřátý placatý kámen, jako kdyby tu na nás čekal nám nabízí místo na relaxaci a obnovu sil. I když je to, to samé. Svačíme, doplňujeme tekutiny. Mě bolí břicho a tak se vydávám za roh. Když si tak pěkně sedím, koukám, že tu nesedím sám. Kousek vedle mě si tu trůní nádherný hříbek. Beru ho s sebou na ukázku. Chvíli jsem si myslel, že ho vezmu na Lysou do restaurace, aby ho mohli přidat do polévky, ale nakonec zůstal po našem odpočinku na našem odpočinkovém kameni. To se nedělá, že? Neměl jsem ho kam dát. Naše batohy byly do posledního místečka obsazené a v ruce by, kdo ví jak dopadl. A měl jsem hole, tak tam by se vlastně také nevešel.
Teď víme, že nás čeká pohodový kilometr. Mírně se zvlňující část této trasy. Začínající mírným klesáním. Cesta se vine kolem vrcholu Čupelu. Slunce prosvítající do této části nám všem vrací úsměvy na tváře. Jde se nám opravdu radostněji. I když už máme v nohou téměř padesát kilometrů v nohou. Kéž by po rovině. Ne to byla ironie. Padesát kilometrů po rovině by vás tak nenaplnilo, jako těchto „vydřených“ kilometrů. Opět musím podotknout, že do této doby mě ani nenapadlo, že bych měl skončit, že toho mám už dost.
Tady v tomto místě jsme potkali Plzeňské „kolegy“, kteří šli proti nám zpět na Šanci. Heslo (nový) Salomon. Píšu si to tu jen pro připomenutí. Nechci pomlouvat. Doufám, že si za čas vzpomenu o co šlo J Některé praktiky některých „závodníků“ jsou k tématu navíc. Ale je to o jejich svědomí.
Procházíme kolem rozcestníku Pod Čuplem. Na trávě a kládách tu odpočívají někteří spolu bojující. Na chvíli se zastavujeme. Nad námi ční z vrcholu televizní vysílač. Lysá hora! V modré obloze se nádherně vypíná vzhůru. To je náš prozatímní cíl. Je daleko a vysoko! Hodně daleko a vysoko! Máme asi tak představu co nás čeká, ale toho hodnocení se bojím. Ze zkušenosti z předchozího stoupání se mi nechce nahlas hodnotit to, co nás čeká. Jen vím, že přímé stoupání musíme tady někde vyměnit za traverzovité. Měl jsem pravdu. Čekalo nás asi kilometr dlouhé stoupání. Dřina a teplo udělalo své. Tentokrát se v odpočívání s Liduškou střídáme. Už tu ani není moc závodníků. Mnoho jsme jich nechali za námi a ti mladší už jsou vepředu v nedohlednu. Každý jsme si šli svým tempem. Po více jak čtyřech kilometrech přicházíme k silnici. Měla by vést až na Lysou. Naše cesta ale vede souběžně s tou asfaltovou. Z asfaltu schází slečna s batůžkem. Nejdříve mě napadlo, jestli to není nějaká místní a jde na Lysou horu třeba za prací. Ale za chvíli z batohu vyndává fotoaparát a fotí uschlé stromy. Padlé i stojící. Ochranářka, napadá mě posléze. Během chvíle nás předbíhá muž s fotoaparátem a vypadá to, že chvátá tak aby ho, teď už vím kolegyně nepředběhla. Oba fotili to samé. Nevím co to měli za akci. Neptali jsme se jich. Chvíli jsem je při chůzi sledoval, ale zápasení s vlastním tělem mi zúžilo můj zrak na tu úzkou cestičku před sebou. Míjíme vrchol Kobylanky 1053 m .n.m. a čeká nás poslední kilometr na vrchol.
Úzká krkolomná cestička vedoucí před námi byla nekonečná. Neskutečná dřina! Nedivím se, že na Lysé hoře někteří vzdali. Postupovali jsme velmi pomalu. A když říkám pomalu, představte si ještě pomalejší rychlost, než si myslíte. Plíživým tempem stoupáme vzhůru. Pomalu pomaličku. Sotva zvedáme nohy! To snad není možné, kdy už přijdeme na silnici. Kde je, to se nedá. Zastavujeme odpočíváme vydýcháváme! Chceme pouštět sportovkyni, kterou jsme předešli, ale ona nechce. Veze se za námi. Stoupáme a vidíme jen tak na metr před sebe. Takový je to sklon. Docházíme ke konci tatínka, kterého povzbuzují děti. Nepatří k nám, ale má toho dost! Vypadá, že nedojde. I my nechápeme, kde je ten konec našeho utrpení. Trvalo to neskutečně dlouho. Posledních pár metrů k cestě už nedojdeme. Sedáme si do trávy a hledíme do doliny pod námi. Je to nádhera, ale nevím jestli jsme byli schopní si uvědomit tu nádheru. Cítíme, že jsme blízko, ale sklon terénu nám nedovolí dohlédnou dále než deset metrů před námi.
Teď už dojdeme. Vycházíme a necháváme sportovkyni i s tatínkem za sebou. Byli jsme tak blízko silnice. Když jsme se zvedli, opravdu do deseti metrů jsme byli na ní. Už víme kde jsme. A nápis na silnici nás v tom utvrzuje. Je tu napsáno 400m! Posledních 400 metrů do cíle. To je úleva. Proti nám se řítí cyklista. Uhýbáme se mu, ale bez zastavení. On je odpočinutý. Hlavně aby měl dobré brzdy. Bude je potřebovat. V zatáčce za námi stojí hand kolo. Postižený muž se vydrápal na Lysou horu pomocí svých rukou! Skláním mu poklonu. Teď se nám už jde dobře. No, dobře…lépe. Přicházíme k restauraci, kterou míjíme a míříme k horizontu na Lysé hory 1324 m .n.m. Je tu nafukovací slavobrána. Reklamní oblouk od sponzora jízdních kol Author. Projdeš branou a jsi zařazen do slosování. Ale kdo by na to v tuto chvíli myslel.
Vidíme kontrolu a já z dálky na ně hlásím: „tak kde je ten prďola, co tady čepuje to pivo“ Nevím v jakém čase docházíme ke kontrole, ale usuzuji, že mohlo být kolem 16. hodiny. „Myslíš mě“ ozývá se jeden z organizátorů. Smějeme se. Necháme si potvrdit kartičku. Sklidíme pochvalu, že vypadáme dobře. My se i tak v tuto chvíli cítíme. Ještě před pár set metry jsme to viděl jinak. Nikdy bych nevěřil jak se člověk dokáže tak rychle otřepat.
Kam teď. No přece do té restaurace, kterou jsme před chvílí minuli. Máme štěstí. Není tu mnoho lidí. Většina sedí venku. My si ale v klidu sedáme ke stolu v útrobách zdejší restaurace. Liduška zabírá dvě místa a já jdu do fronty objednat jídlo a pití. Přede mnou je asi pěl hladových. Tady na Lysé to už jsme poznali vás vyřídí velmi rychle. Objednáte si, zaplatíte, dostanete lístek s číslem a jdete si sednout. Když vám připraví jídlo, zavolají vás. A co jsme si dali? Tradičně česnekovou polévku a kafíčko. Dělají tu do velké hrnku rozpustnou kávu. Ta přijde vhod. Žádné malé pressa. Dali jsme si pěkná odpočinek. V klidu jsme pojedli popovídali s lidmi, kteří s námi seděli u stolu. Posloucháme, jak ostatní volí strategii pro další postup. Někdo půjde spát po cestě, někdo ne. My to zatím necháváme zrát, ale myslíme si, že by jsme chtěli na dvě hodinky se vyspat dole pod Lysou na Zlazníku. Když jsme si tu dostatečně odpočinuli, vycházíme ven na sluníčko. Dobít energii. Měníme šatník Já jsem nechal spodky na toaletě. Nebudu nosit s sebou dva dny staré slipy. Ošetřili jsme důležité místa. Promastili jsme co se dalo a kolem páté hodiny se vydáváme na sestup. Další cíl? Zlatník.
Z Lysé hory do Zlatníku nás dovede červená turistická stezka a víme také, že asi po 4.5 kilometrech uhneme z trasy a oficiální zkratkou tvořenou opět žlutými fábory se dostaneme na začátek osady Zlatník. Při sestupu se dáváme do řeči se spolu bojovníky z Prahy. Cesta ubíhá lépe a vyměňujeme si zkušenosti. Po cestě jsme se sice rozdělili. I tady byly znát výkonnostní rozdíly. Ale bylo to příjemné zpestření cesty. Ani nevíme jak a byli jsme nad Zlatníkem. I když celý sestup trval asi hodinu a tři čtvrtě. Posledních několik set metrů bolelo. Příkrá stráň se nám podepsala na kolenních vazech. Bolí to! Bodá ze strany do kolenou. Au! Rozhodujeme se, že si opravdu dáme odpočinkový spánek. Procházíme Zlatníkem. Je tu krásně. Malá vesnička zasazená v průsmyku místních hor. Mezi Lysou horou a horou Travný. Sestoupili jsme do nadmořské výšky 625 metrů . Míříme si to k našemu odpočinkovému místu. Místní restaurace a připojený malý sál nám skýtá azyl. V restauraci po předchozí kontrole si dáváme bramboračku a kávu. Na kontrole už nebyla sponzorská polévka. Nevadí. Dali jsme si výborný nutriční nápoj od sponzora Nutrend.
Po občerstvení vcházíme do vedlejšího sálu. Tady máme spát? Je tu plně obsazeno! Připravený koberec zabírá tak pětinu šestinu místnosti! Jsou tu po stranách i křesla. Lidé se tu těsní a kroutí po křeslech. Uprostřed místnosti je pink pongový stůl. Nejraději bych si na něj lehl, kdyby nebyl tak chatrný! Kam si lehneme? Jsme utahaní! Pod stolem je plachta. Rozkládám jí. Vyndáváme vše co v batozích máme. Dáváme si pod sebe oblečení. Já rozbaluji ALU fólii z naší lékárničky. Rychle, tak abych nerušil ostatní. Leháme si, ale není to ono. Podlaha je tvrdá. Tuším, že ze spaní nebude nic. Ale jsme opravdu vyřízení a hlavně nás ty kolena stále bolí. Musíme ležet. Nejlépe ještě spát.
Dělám chybu! Vedle nás se zvedá mladý pár závodníků a nabízí nám deky. Odmítám! Chyba! Jsem unavený a už se mi asi nechce zvedat. Liduška mi později vyčítá, že jsem je měl vzít a myslet na ní (nás). Protože se nás přišli zeptat jiní, jestli si ty deky vezmeme. Slyšeli nabídku odcházejících. V tu chvíli nevím na co jsem myslel. Věděl jsem, že jsem měl po těch dekách skočit, ale asi jsem neměl sílu. Nevím. Naštěstí se po několika minutách začali zvedat ještě mladší závodníci. A to z jediného gauče v místnosti a hned nad námi! Super. To jsem si už nenechal ujít. Zabrali jsme gauč a nechali plachtu pod námi připravenou pod námi pro jiné. Skvělé ležení. Liduška hned usíná jen já ne! Snažím s usnout, ale nejde to. Noví příchozí se totiž chovají dost bezohledně. Když vidí jak ostatní mají rozbalené ALU fólie, činí tak také. Ale jak! Neskutečně dlouhé rozbalování a šustění fólií mě nenechá spát. Ani jsem oka nezamhouřil. Hrozné! Průchoďák a ztráta času!
Přišli jsme na Zlatník kolem ¾ na sedm večer a před 21. hodinou se zvedáme z postele. Chci jít dále, tady se to nedá vydržet. Toho šustění už bylo dost! Velím k odchodu! Je 21. hodin 18. září 2010.
Žádné komentáře:
Okomentovat