Je čtvrt na osm ráno dne 18.9.2010.Máme za sebou 29 kilometrů v nohách a naspáno něco málo přes hodinu čistého času. Jak jsem už psal přišli jsme k hotelu Čeladenka kolem půl páté ráno a s občerstvením, vykonáním potřeb, spaním, dalším občerstvením vyrážíme za dalším pochodem a kilometry v čase 7:15.
Načerpáni novou energií scházíme zpět od hotelu k silnici vedoucí na sever do Čeladné. Po sto metrech se dostáváme k nám známé odbočce a rozcestí u kaple Cyrilka.
(Zde jsme při našem tréninku velice hojně posvačili, protože to byla naše konečná zastávka po jednodenní poznávací cestě z Pusteven na Čeladnou a z tohoto místa jsme už došli do Kunčic pod Ondřejníkem na vlak, který nás pak dovezl zpátky do Frenštátu, kde jsme měli auto. To jen pro vysvětlenou, ale koho to zajímá, že?)
Od této překrásné kapličky, kde je i možnost načepovat si vodu do zásob odbočujeme doprava po modré turistické značce (vedoucí do Ostravice). Chvíli tu souběžně vede i červená, která směřuje na vrchol Smrku, ale v propozicích je nám určena tato trasa. Máme se držet modré a asi po 600 metrech je žlutými fábory značená náhradní trasa. Schválená lesníky a ochránci přírody. Z Čeladenka vycházíme sami. Někteří jsou dávno před námi, ale mnoho závodníků teprve zalehá na naše uvolněná místa. Nemáme absolutně představu, na kterém místě jsme. Ale netrápí nás to. Tenhle závod je o nás, ne o čase.
A jsem zvědavý i z psychologického hlediska jak tento závod zvládneme. Zatím žádné problémy ani konflikty, či ponorková nemoc se nedostavila. Ano je to brzo, ale myslím, že při tomto závodě se projeví skutečné povahy kolegů závodníků. Ať jsou to kamarádi, přátelé, milenci nebo manželé. Tady zjistíte, kam až se můžete spolehnout na svého parťáka, parťačku ať jste k sobě v jakémkoliv vztahu. Trocha psychologie J snad nikomu neuškodila?!
Předcházíme skupinku mladých lidí, kteří spolu vyšli z hotelu. Pár poznámek pozdrav a jde se dále. Na odbočce nás na chvíli docházejí, protože se svlékáme z teplejší vrstvy do pohodlnější, ve formě ¾ elastických kalhot a podkolenek. Procházíme kolem zákazu vjezdu silničních motorových vozidel. Za sebou necháváme omladinu po pohodlné lesní cestě jdeme za naším cílem. Cesta se mírně zvedala a tak se nám šlo opravdu skvěle. Předešli jsme dva páry závodníků. Víc jich tu nebylo J Opravdu od noci startovní pole hodně prořídlo. A tak sem tam potkáváme nějaké spolu závodníky, ale je jich poskromnu. Vždy jsme už od této chvíle narazili na větší skupinku, jen na kontrolních bodech. Kde odpočívali ti, kteří šli rychleji než my, ale za cenu toho, že pak delší dobu regenerovali. Každý si zvolil jinou taktiku. O to byl závod zajímavější. Bylo to o individualitě a hlavně o týmové práci a pochopení. My jsme měli a máme s Liduškou štěstí v tom, že máme podobnou fyzičku. Samozřejmě, že máme nějaké rozdíly, ale pak nastupuje pochopení pro toho druhého. Počkám, počkáš, běžíme, neběžíme, jdeme, nejdeme…
Asi po dvou kilometrech naší chůze se terén prudce začal zvedat. Docházíme starší pár, chvíli si s nimi povídáme a pokračujeme dále naším tempem. Cesta se „zase“ mění v nekonečné schodiště bez schodů. Od té doby co jsem se vyspal se mi jde o poznání lépe. Po včerejší noční KRIZI při výstupu na Radhošť ani památky. I náladu máme stále výbornou. Prostě si užíváme. Nohou jsem se neptal, možná, že by mi odpověděli něco jiného. Ale musím je za sebe i za Lidku pochválit. Necítil jsem žádnou bolest ani stesk od Lidky. Byl jsem zvědavý co moje kolena, a NIC. Žádná stížnost J
Když jsme poslouchali předstartovní informace na náměstí ve Frenštátě, vyslechli jsme si stesk od zástupce Lesů ČR. I pro překvapení organizátorů, kteří se dozvěděli něco o říji jelenů a právě jejich probíhajícím období. Nám bylo dáno na paměť, abychom se chovali v lesích zvlášť ohleduplně a pokud možno tiše. A nerušili lesní zvěř, zvlášť pro jeleny jejich citlivé období. Byli jsme upozorněni zvláště na oblast kolem vrcholu Travného, kde se vyskytují v hustém porostu jeleni s laněmi asi nejvíce.
Ohromný dusot někde zleva nás zastavuje a přibíjí na lesní cestu. Jdeme sami. Před námi nikdo a starší pár je asi sto metrů za námi. Najednou, nevím kde se vzali z lesního porostu se vynořili obrovské laně. Čtyři přeběhli v těsné blízkosti před námi. Liduška se silou tiskne ke mně a já jen zírám. Ty laně byli větší než my! Ještě teď, když si na to vzpomenu mi naskakuje husí kůže na rukou. Neskutečný zážitek. Ty laně byli od nás tak na dva tři metry! Čtyři strachem na sebe natlačených laní kolem nás letí přes cestu a my ani nedýcháme. Nevím kdo měl v tu chvíli větší strach. Obrovské zvířata! Sotva zmizely, ještě jsme je viděli se ozývá dusot znovu! Ani se nehýbáme. Pod námi běží jedna laň, druhá a….. jelen! Ale jaký! Nikdy jsem tak velké zvíře nablízko neviděl. Nechápu jak mohlo tak velké zvíře s takovými nádhernými parohy proběhnout tím čím proběhlo, aniž by se nezaseklo, nebo neponičilo paroží. To byl majestát. Žádná návštěva zoologické zahrady nebo návštěva obory vám tenhle pocit nedá. On tu byl a je doma a my jsme je vyrušili. Díky, že se nám ani jim nic nestalo. Jen máme zážitek na celý život! Úchvatné!
Podívejte se na video: (převzato z internetu, děkuji za vypůjčení)
Chvíli stojíme posloucháme, jestli se ještě něco neblíží a pomalu se rozcházíme. Jsme plni emocí a je to na nás znát. Až za malou chvíli jsme schopní o tom prožitku mluvit. Jdeme dál až na mýtinu, kde odbočujeme doprava a zase stále nahoru. Jestli jsme si mysleli, že jsme teď šli do kopce. Tenhle úsek až na rozcestí Hlubočanky nám dává pěkně zabrat J Ani nemáme myšlenky na to co jsme před chvílí zažili. Škoda, že nevím kolik bylo hodin, kdy jsme došli na rozcestí Pod Hlubočankou. Tady si dáváme krátkou pauzu. Lidka se převléká, dáváme si svačinku. Sedíme na kládách a hovoříme se dvěma borci, kteří jdou už ze Smrku dolů.
Po kontrole na Smrku máme možnost si zvolit jednu ze dvou připravených cest. Po červené, která vede zpátky právě přes Hlubočanku a dále do Ostravice, kde je možnost dalšího sponzorského občerstvení. Dále pak z Ostravice stále po červené až na Lysou horu. Nebo druhá možnost byla jít po žluté turistické značce dolů k vodnímu dílu (přehradě) Šance, která také vede na Lysou. Tuto možnost jsme měli na zvážení. Jestli jít delší a „pohodlnější“ cestou s možností občerstvení, nebo jít krkolomnější ale kratší náročnější cestou přes Šanci na Lysou horu.
Sedíme na kládách a koukáme ve směr našich příštích kroků. Nevím kde se ty stoupáky stále berou! Stále jdeme nahoru a konec v nedohlednu. Občerstveni vyrážíme za dalšími kilometry a musím říci, že doposud jsme neměli ani jednu černou myšlenku, že by jsme skončili, nebo něco takového. Byli chvíle, kdy jsem se ptal sám sebe jestli na ten vrchol vylezu, nebo ne. Ale jen na chvíli. Potřeboval jsem ten adrenalin ze sebe nějak dostat J
Od Hlubočanky nás čekal výstup směrem nahoru, jak jinak J, ale asi po 500 metrech nás vítá mladá organizátorka s úsměvem a stanem za zády. „Kontrola, ukažte mi kontrolní pásky“ zní z jejich úst. Je velmi příjemná a musím říci, že to člověka potěší. Protože i těch 500 metrů za námi bylo hrozných. A tak si chvíli odpočineme, prohodíme pár slov a musíme jít dál. Ze stanu se ozývá hlasité spaní hodné horala. Ale holčina nám vysvětluje, že je to její unavená kolegyně J Jsou tu od jedné hodiny ranní a únava se musela dostavit i na nich. Nebylo zrovna teplo. I když v tuto chvíli nám sluníčko trochu přálo. Od kontroly se vydáváme vpravo nahoru. Naši cestu nám zpestřuje denní světlo a výhledy do údolí za námi, kde je vidět nejbližší město Frýdlant nad Ostravicí. Čeká nás ještě 1,5 k ilometru dlouhé stoupání a tak není čas na nějaké zdlouhavé kochání. I když to já rád J Musíme dojít do sedla pod Smrkem. Pak už je to „jen“ kilometr na vrchol. Stále stoupáme po pomyslných schodech až do sedla, kde nás čeká další tajná kontrola. Dostáváme už třetí znamení na zápěstní pásku. Na rozcestníku je napsaná nadmořská výška tohoto místa - 1150 m .n.m. To znamená, že na vrchol máme ještě 1 km a musíme zdolat více jak 120 výškových metrů. To už dáme, jenže únava v nohou udělala své a ten kilometr se nám zdál nějak „o hodně“ delší! Na tomto kilometrovém úseku potkáváme tolik turistů jako snad chvíli po startu. Až na vrcholu se dozvídáme, že spolu s námi je tu ještě nějaká jedno denní akce. Tak jsme se potkávali s lidmi viditelně odpočinutějšími, než jsme byli my. Chvíli jsem si říkal, že by jsme byli unaveni jenom my? To nám dodalo sebedůvěry a síly na další cestu. Nemám tušení v kolik jsme byli na vrcholu Smrku, ale myslím si, že to mohlo být kole půl jedenácté. Ale to jen odhaduji. Jen vím to že jsme zdolali už čtvrtý vrchol ze sedmi. A nadmořská výška 1276 m .n.m. z ranních 550 m .n.m. je ohromující. Nemám tušení kolik už máme nastoupáno výškových metrů, ale řeknu vám jedno. Je jich hodně! J
Úleva, sedíme po označení naší kontrolní karty na trávě. Nabíjíme se sluníčkem a chvíli skutečně odpočíváme. Neobtěžuje nás studený vítr z noci. Jen na slečně stojící vedle nás je na jejích lýtkách znát, že vyloženě teplo není. Dlouho jsem takovou husí kůži neviděl J Promiň slečno, ale ta byla výstavní. Po několikáté se setkáváme s „kameramanem“ Sashou, který na internet umístil jeho postřehy z trasy ještě před závodem. Myslím si, že mnoho lidem, kteří nikdy nebyli v Beskydech pomohl. Je to zvláštní osůbka, ale naši zkušenost a poznání tohoto člověka nebudu komentovat. Ve zlém to není, nebojte. Jen se tu nechci vyjadřovat ke všemu a všem. Myslím, že jsme neseděli ani půl hodiny a náš další cíl je přehrada Šance. My jsme se vydali po žlutém značení. Tedy druhou možností. Měli jsme dostatek zásob a síly také. Proto naše rozhodnutí bylo jasné už dopředu. A trasu z Lysé k Šanci jsme už absolvovali. Vlastně trasu z Ostravice na Lysou také J
Ze Smrku už „valíme“ dolů odpočati a natěšeni. Potkáváme „naše sedmičkáře“ i ostatní co chtějí zdolat Smrk z jakýchkoliv důvodů. Dokonce jsme potkali i dva borce co tam tlačili kola?! Během chvíle míjíme kontrolu na Srku sedlo, kde ještě Sasha zpovídá dívčinu z tajné kontroly. Nutné ulehčení močovému měchýři mimo dav a jde se dále. Je krásné počasí. Svítí sluce, ale není horko. Ideální pro tuto „turistiku“. Chvíli jdeme se dvěmi slečnami. Dozvídáme se, že si udělaly reklamu po celé Praze a tak, že se B7 pokusí celou dojít.
V půli kopce si vyměňujeme fotoaparáty a fotíme se navzájem. Nebýt jich, tak jsme snad neměli ani jednu fotku z této události. Vždy jsme byli rádi, že si vyndáme pití a konec. Jídlo se vyndávalo jen při přestávkách a opravdu chuť na focení okolí nebyla. To mi věřte! Díky vám, děvčata, že máme nějakou památku J Jedno foto po 40 kilometrech a jsme pryč.
Ještě chvíli jdeme společně, ale nevyhovovalo jim naše tempo, tak to dopadlo jako vždy. Šli jsme sami J Ještě na chvíli jsme se potkali s nějakými zbloudilci. Ale také na chvíli. Měli jsme prostě chuť jít! A šli jsme s radostí a zdravým sebevědomím.
Netrvalo dlouho a byli jsme dole na přehradě. Předběhli jsme asi 50 lidí a s chutí si šli odpočinout na zídku na přehradě.
Ta nádherná úleva si sundat obuv včetně ponožek. Máte chuť si je už nenandávat. Vedle nás si po čase sedá kluk, se kterým jsme se naposledy viděli na Čeladné. Povídáme, kocháme se na to nádherné vodní dílo a hledíme na protější kopec. Cesta na Lysou horu!
(fotka je opět z našeno tréninku)
Jsme v nadmořské výšce 507 m .n.m.!Zase o sedm set metrů níže. Hráz je obsazená odpočívajícími, někteří i spí. Posilňujeme se na další výstup.
Lysá hora je ve 13 24 m .n.m. Čeká nás přes 800 výškových metrů na sedmi kilometrech, ale to až v dalším článku J
Žádné komentáře:
Okomentovat