Vypůjčeno z kamer chmi.cz
čtvrtek 25. listopadu 2010
úterý 23. listopadu 2010
úterý 2. listopadu 2010
Návštěva Bílých Karpat
Je neděle 24.10. a my už zase vyjíždíme za dalšími nastoupanými kilometry! A náš dnešní cíl? Je to jeden z vrcholů Bílých Karpat - Velká Javořina 970 m.n.m.
Nedělní ranní sluníčko nám slibuje pěkný výlet. Do batohů si ale balíme teplejší věci. Ve stínu je zima a nedá se v tuto dobu čekat na teplejší počasí. Do auta sedáme a vyjíždíme kolem půl desáté. komu by se chtělo při neděli vstávat dříve, že? :-) Máme to do Bílých Karpat něco málo přes 30 kilometrů a tak nemusíme chvátat. V Uherském Brodě nakupujeme v jednom nejmenovaném supermarketu občerstvení na celý den.
Zapomněl jsem si vzít mapu, ale naštěstí ještě hlava funguje a bez problémů přijíždíme do obce Strání. Vím, že součástí této obce je i část Květná. Na internetu jsem si prohlédl letecký snímek Květné a vyhledal jsem si místo našeho možného místa na zaparkování. Objevil jsem větší parkoviště za kostelem. Jenže, když jsme Stráním a Květnou projížděli, tak jsme žádný kostel na levé straně ve směru jízdy nenašli! A jestli jste se dívali do mapy, kde tyto obce vlastně leží, zjistili jste stejně jako my, že na hranici ze Slovenskem je velmi blízko. Projeli jsme obcí až jsme se museli otočit před Slovenskou hranicí. Cestou zpět jsme objevili naše vyhlédnuté parkoviště. Bylo za místní restaurací a parkoviště je součástí místního autobusového nádraží.
Venku je chladno a tak tu není ani problém zaparkovat. Připravili jsme se na cestu a po půl jedenácté se vydáváme na cestu. Bez mapy! Vím jen, že na Velký Javorník vede pouze jedna a to zelená turistická značka. Vidíme ji už od auta a doufám, že značení této cesty bude v pořádku. Ale značení bylo jako vždy v naprostém pořádku.
Jdeme chvíli kolem hlavní silnice, ale ne na dlouho. Asi po dvou stech metrech odbočujeme doprava. Procházíme úzkou uličkou vedoucí do lesa. Tento převážně bukový les hraje podzimními barvami. Slunce prosvětluje cestu a my rychle poznáváme co nás čeká. Cesta se rychle už od začátku zvedá. A tak některé oblečení rychle mění své místo :-) Jedna z vrstev se stěhuje zpátky do batohu. Jsou to mikiny. Hustý porost chrání naši cestu před chladem a větrem a tak je nám relativně teplo. Komu by nebylo s tím stoupáním :-) Nádherný podzim! Mám rád podzimní barvy. Těším se co nás čeká, těším se na výhledy do krajiny. Jsem zvědavý.
Po kilometru se dostáváme na rozcestí "Nad Květnou". Tady čteme, že nás čeká 4 kilometry dlouhý výstup k chatě Veľká Javorina - Holubyho chata. Chata je už na Slovenské straně. Stále ještě máme úsměv na rtu. Opravdu, nálada je skvělá. Až na jednu maličkost. Lidka nemá brýle. Odcházela od auta prý s brýlemi (slunečními) a teď na batohu, kde původně byly nejsou. Jsme už daleko. Jestli se vrátíme už asi nemá cenu pokračovat dále. Snad brýle budou v autě. Nevím, kde by vypadly. Rozhodujeme se jít dál a výše. (brýle se nenašly)
Bukový les je hodně otevřený. Je vidět mezi stromy daleko. Naše cesta vede těsně vedle široké lesní cesty. Ani se nedivím proč vede v těsné blízkosti. Lesní cesta je "rozvrtaná" od lesních strojů. Těžká technika a těžké dřevo za stroji udělala na této cestě své. Hluboké vyjeté koleje a "naleštěná" cesta uprostřed je pro turisty k nepoužití. Jsme rádi, uzoučká cestička klikatící se vedle této "pracovní silnice" je velmi příjemná. Dobře se po ní jde. Měkké podloží je balzámem na nohy (jen kdyby nebylo toho kopce před námi).
Jdeme už asi hodinu. Dáváme si přestávku. Svačinka, doplnění pitného režimu a odpočinek nohám. Dnes nám to nejde tak rychle jak by jsme si představovali. Uznáváme a porovnáváme výstup s Beskydskou Sedmičkou. Tam nás dav vytlačil na vrchol ani jsme nevěděli jak. A tady jdeme sami. Už od začátku této trasy zjišťujeme, že touto trasou moc turistů nechodí. Cesty jsou jen málo prošlapané a je to vlastně dobře. Nechtěl bych zažít to davové šílenství jako v Tatrách. Tady jdete opravdu sami. Uvědomujeme si jedno. Je tu ticho! Není slyšet ani ptáčka. Hluboké ticho! Je to zvláštní, takové ticho v lese jsem nikdy nezažil.
Asi po třech kilometrech v nadmořské výšce 800 metrů jsme se dostali k místu označeném jako pásmu, od kterého se dále nechává les napospas samo sobě. Tady se nechává vše tak jak padne. A les se s tím musí vyrovnat sám. A také to tak vypadá. Padlé stromy musíme složitě přelézat. Ale i toto má své kouzlo. Jen kdyby mokré buky tolik neklouzaly. Nestěžujeme si. Je to vlastně zpestření. S přibývající výškou se mění počasí. Mlha nám podává ruku a v tuhle chvíli je ještě vidět daleko. Cesta ubíhá pomalu. Překračujeme stále větší množství stromů. Těchto 80 výškových metrů stálo za to :-) Kamzíci, tak jsme si připadali :-)
Před jednou hodinou přicházíme k dalšímu rozcestníku - Pod Jelencem. Odtud je to na Velkou Javořinu podle značení jeden kilometr.
V tuto chvíli jsme se dostali na Česko Slovenskou hranici. A cesta, po které jdeme na Javorník tvoří dělící čáru mezi Českou a Slovenskou republikou. Zajímalo by mě historie této současné a hlavně minulé společné hranice. Musím to zjistit :-) Nechápu, kde se tu vzala vojenská základna spolu s rozhlednou. Snad je to pozůstatek z první republiky?! Nevím, až zjistím povím :-)
Mlha nám dělá čím dál většího společníka.
Je vidět sotva na padesát metrů! Víme jen, že vpravo jsou Čechy a vlevo Slovensko. Kam jdeme nevíme. Věříme cestě, která je zpevněná a je nám jasné, že byla vytvořena pro kontrolu hranic. Míjíme hraniční patníky a přemýšlíme o nápisech na nich a jejich významech. Zdá se, že jsou vystavěny po každých sto metrech.
Snad už nejsme daleko od cíle? Jdeme dále a s odečítáním metrů podle patníků je příjemné. Víme kolik jsme ušli a kolik máme před sebou. Je stále chladno, ale my jsme se oblékli tak jak jsme měli. Ale čepičku nesundám, to tedy ne :-)
Už nemůžeme být daleko. Cestou si prohlížíme mapku Karpat, která je součástí označení chráněného území Bílých Karpat. Už teď se těším na náš další výlet a návštěvu Karpat. Severovýchodně od Velké Javořiny je náš další plánovaný cíl je rozhledna a vrchol na Velkém Lopeníku.
Ve čtvrt na dvě jsme u chaty, zvané Holubyho. Tady zjišťujeme, že náš cíl je někde v mlze nad námi a musíme na Javořinu dostat po červené turistické stezce. U chaty se nezdržujeme a po sjezdovce stoupáme na vrchol. Během patnácti minut jsme tu! Konečně!
Jenže mlha nám nedovoluje vidět to, co by jsme chtěli. Vysílač je ponořen do husté mlhy a i když stojím přímo pod ním. Nevidím dále než nějakých patnáct metrů nad sebe. Takže žádné nadšení. Obcházíme vysílač a budovy, které k vysílači patří. A o výhledu do krajiny...NIC. S mlhou není vidět nic.
Vracíme se k turistickému značení, které nás posílá téměř zpátky. Jdeme po značení a objevujeme rozcestník a značení vrcholového bodu Velké Javořiny. Je tu napsán metrický údaj. 970 m.n.m. Toto označení je ale posunuto o několik metrů pod vrchol. Horizont je pod vysílačem. Než se stačíme rozkoukat mlha začala ustupovat. U rozcestníku se zapisujeme do pamětní knihy. A prý si na stránkách výškovnice.cz můžeme přečíst náš zápis. K dnešnímu datu tu ještě není. Vysílač se nám začíná odkrývat v plné kráse a také panorama okolí Bílých Karpat je každým okamžikem výraznější. Proto jsme sem také přišli, že!
Zima a studený vítr nás nenechá na tomto místě příliš dlouho. Během pár minut se vydáváme na cestu zpátky. Brrr. Scházíme podél hranice níže někam, kde by jsme mohli posvačit, vlastně poobědvat. Dočasným azylem se nám stává chatka horní části lyžařského vleku. Tedy pouze závětrná strana této "budky". Stačí nám pro občerstvení, protože dotěrný vítr se dostává i do těchto míst. Je nám zima a nechceme riskovat prochladnutí. Během pár minut se zvedáme a scházíme do přívětivějších míst. Lesní porost a slunce, které začíná "trochu" převládat nad tímto pochmurným počasím nám poskytl příjemnější chůzi. Jsme zpět na hraniční cestě a mám chuť ještě navštívit jednu památku zdejších kopců. Rozhlednu Jelenec. Nevíme o ní nic. Ale už z dálky, teď, když mlha zcela zmizela se tato bývalá vojenská rozhledna vypíná na protějším kopci. Těším se tam! Teď cesta ubíhá vcelku rychle. Jdeme po horizontu a cesta se začala zvedat až v těsné blízkosti rozhledny. Rozhledny? Když jsem přijdete, čekali by jste tu spíše pásku se zákazem vstupu. Zarostlé asi vojenské stavení s rozhlednou zarostlou mladým stromovým porostem. Trochu váhám nad pevností a bezpečností této "rozhledny". Nakonec se rozhoduji a vyrážím sám bez Lidky na tuto věž. Po žebříku pomalu vystupuji vzhůru. Myslím na to jak tu vojáci museli deno denně vylézat do nejhornějšího patra a tady třeba v zimě museli pobývat. Vylézám až do nejvyššího patra a necítím se tu zrovna bezpečně. Chybí tu už střecha a pláty železa se válejí po podlaze. Nepříjemný pocit! Raději slézám o patro níže. Pár fotek do blízkého okolí. Protější Velká Javořina se opět pomalu noří do mlžného oparu.
Cestou dolů se potkávám s rodinkou ze Slovenska. Prohodíme pár slov a vracím se za Liduškou.
Je 15. hodin a my se vydáváme na cestu zpáteční. Tady už není co rozepisovat více. Jen to, že za hodinu a půl jsme byli v obci a sedli jsme si v místní restauraci na kávičku a česnekovou polévku. Tady jsme si poseděli necelou hodinku a jeli jsme domů. Když jsme vyšli z restaurace k našemu překvapení venku pršelo. Jen jsme se na sebe koukli a s úsměvem jsme se vydali k autu.
To byl výlet na Velkou Javořinu.
Trasa výletu je k nahlédnutí ZDE...
Nedělní ranní sluníčko nám slibuje pěkný výlet. Do batohů si ale balíme teplejší věci. Ve stínu je zima a nedá se v tuto dobu čekat na teplejší počasí. Do auta sedáme a vyjíždíme kolem půl desáté. komu by se chtělo při neděli vstávat dříve, že? :-) Máme to do Bílých Karpat něco málo přes 30 kilometrů a tak nemusíme chvátat. V Uherském Brodě nakupujeme v jednom nejmenovaném supermarketu občerstvení na celý den.
Zapomněl jsem si vzít mapu, ale naštěstí ještě hlava funguje a bez problémů přijíždíme do obce Strání. Vím, že součástí této obce je i část Květná. Na internetu jsem si prohlédl letecký snímek Květné a vyhledal jsem si místo našeho možného místa na zaparkování. Objevil jsem větší parkoviště za kostelem. Jenže, když jsme Stráním a Květnou projížděli, tak jsme žádný kostel na levé straně ve směru jízdy nenašli! A jestli jste se dívali do mapy, kde tyto obce vlastně leží, zjistili jste stejně jako my, že na hranici ze Slovenskem je velmi blízko. Projeli jsme obcí až jsme se museli otočit před Slovenskou hranicí. Cestou zpět jsme objevili naše vyhlédnuté parkoviště. Bylo za místní restaurací a parkoviště je součástí místního autobusového nádraží.
Venku je chladno a tak tu není ani problém zaparkovat. Připravili jsme se na cestu a po půl jedenácté se vydáváme na cestu. Bez mapy! Vím jen, že na Velký Javorník vede pouze jedna a to zelená turistická značka. Vidíme ji už od auta a doufám, že značení této cesty bude v pořádku. Ale značení bylo jako vždy v naprostém pořádku.
Jdeme chvíli kolem hlavní silnice, ale ne na dlouho. Asi po dvou stech metrech odbočujeme doprava. Procházíme úzkou uličkou vedoucí do lesa. Tento převážně bukový les hraje podzimními barvami. Slunce prosvětluje cestu a my rychle poznáváme co nás čeká. Cesta se rychle už od začátku zvedá. A tak některé oblečení rychle mění své místo :-) Jedna z vrstev se stěhuje zpátky do batohu. Jsou to mikiny. Hustý porost chrání naši cestu před chladem a větrem a tak je nám relativně teplo. Komu by nebylo s tím stoupáním :-) Nádherný podzim! Mám rád podzimní barvy. Těším se co nás čeká, těším se na výhledy do krajiny. Jsem zvědavý.
Po kilometru se dostáváme na rozcestí "Nad Květnou". Tady čteme, že nás čeká 4 kilometry dlouhý výstup k chatě Veľká Javorina - Holubyho chata. Chata je už na Slovenské straně. Stále ještě máme úsměv na rtu. Opravdu, nálada je skvělá. Až na jednu maličkost. Lidka nemá brýle. Odcházela od auta prý s brýlemi (slunečními) a teď na batohu, kde původně byly nejsou. Jsme už daleko. Jestli se vrátíme už asi nemá cenu pokračovat dále. Snad brýle budou v autě. Nevím, kde by vypadly. Rozhodujeme se jít dál a výše. (brýle se nenašly)
Bukový les je hodně otevřený. Je vidět mezi stromy daleko. Naše cesta vede těsně vedle široké lesní cesty. Ani se nedivím proč vede v těsné blízkosti. Lesní cesta je "rozvrtaná" od lesních strojů. Těžká technika a těžké dřevo za stroji udělala na této cestě své. Hluboké vyjeté koleje a "naleštěná" cesta uprostřed je pro turisty k nepoužití. Jsme rádi, uzoučká cestička klikatící se vedle této "pracovní silnice" je velmi příjemná. Dobře se po ní jde. Měkké podloží je balzámem na nohy (jen kdyby nebylo toho kopce před námi).
Jdeme už asi hodinu. Dáváme si přestávku. Svačinka, doplnění pitného režimu a odpočinek nohám. Dnes nám to nejde tak rychle jak by jsme si představovali. Uznáváme a porovnáváme výstup s Beskydskou Sedmičkou. Tam nás dav vytlačil na vrchol ani jsme nevěděli jak. A tady jdeme sami. Už od začátku této trasy zjišťujeme, že touto trasou moc turistů nechodí. Cesty jsou jen málo prošlapané a je to vlastně dobře. Nechtěl bych zažít to davové šílenství jako v Tatrách. Tady jdete opravdu sami. Uvědomujeme si jedno. Je tu ticho! Není slyšet ani ptáčka. Hluboké ticho! Je to zvláštní, takové ticho v lese jsem nikdy nezažil.
Asi po třech kilometrech v nadmořské výšce 800 metrů jsme se dostali k místu označeném jako pásmu, od kterého se dále nechává les napospas samo sobě. Tady se nechává vše tak jak padne. A les se s tím musí vyrovnat sám. A také to tak vypadá. Padlé stromy musíme složitě přelézat. Ale i toto má své kouzlo. Jen kdyby mokré buky tolik neklouzaly. Nestěžujeme si. Je to vlastně zpestření. S přibývající výškou se mění počasí. Mlha nám podává ruku a v tuhle chvíli je ještě vidět daleko. Cesta ubíhá pomalu. Překračujeme stále větší množství stromů. Těchto 80 výškových metrů stálo za to :-) Kamzíci, tak jsme si připadali :-)
Před jednou hodinou přicházíme k dalšímu rozcestníku - Pod Jelencem. Odtud je to na Velkou Javořinu podle značení jeden kilometr.
V tuto chvíli jsme se dostali na Česko Slovenskou hranici. A cesta, po které jdeme na Javorník tvoří dělící čáru mezi Českou a Slovenskou republikou. Zajímalo by mě historie této současné a hlavně minulé společné hranice. Musím to zjistit :-) Nechápu, kde se tu vzala vojenská základna spolu s rozhlednou. Snad je to pozůstatek z první republiky?! Nevím, až zjistím povím :-)
Mlha nám dělá čím dál většího společníka.
Je vidět sotva na padesát metrů! Víme jen, že vpravo jsou Čechy a vlevo Slovensko. Kam jdeme nevíme. Věříme cestě, která je zpevněná a je nám jasné, že byla vytvořena pro kontrolu hranic. Míjíme hraniční patníky a přemýšlíme o nápisech na nich a jejich významech. Zdá se, že jsou vystavěny po každých sto metrech.
Snad už nejsme daleko od cíle? Jdeme dále a s odečítáním metrů podle patníků je příjemné. Víme kolik jsme ušli a kolik máme před sebou. Je stále chladno, ale my jsme se oblékli tak jak jsme měli. Ale čepičku nesundám, to tedy ne :-)
Už nemůžeme být daleko. Cestou si prohlížíme mapku Karpat, která je součástí označení chráněného území Bílých Karpat. Už teď se těším na náš další výlet a návštěvu Karpat. Severovýchodně od Velké Javořiny je náš další plánovaný cíl je rozhledna a vrchol na Velkém Lopeníku.
Ve čtvrt na dvě jsme u chaty, zvané Holubyho. Tady zjišťujeme, že náš cíl je někde v mlze nad námi a musíme na Javořinu dostat po červené turistické stezce. U chaty se nezdržujeme a po sjezdovce stoupáme na vrchol. Během patnácti minut jsme tu! Konečně!
Jenže mlha nám nedovoluje vidět to, co by jsme chtěli. Vysílač je ponořen do husté mlhy a i když stojím přímo pod ním. Nevidím dále než nějakých patnáct metrů nad sebe. Takže žádné nadšení. Obcházíme vysílač a budovy, které k vysílači patří. A o výhledu do krajiny...NIC. S mlhou není vidět nic.
Vracíme se k turistickému značení, které nás posílá téměř zpátky. Jdeme po značení a objevujeme rozcestník a značení vrcholového bodu Velké Javořiny. Je tu napsán metrický údaj. 970 m.n.m. Toto označení je ale posunuto o několik metrů pod vrchol. Horizont je pod vysílačem. Než se stačíme rozkoukat mlha začala ustupovat. U rozcestníku se zapisujeme do pamětní knihy. A prý si na stránkách výškovnice.cz můžeme přečíst náš zápis. K dnešnímu datu tu ještě není. Vysílač se nám začíná odkrývat v plné kráse a také panorama okolí Bílých Karpat je každým okamžikem výraznější. Proto jsme sem také přišli, že!
Je 15. hodin a my se vydáváme na cestu zpáteční. Tady už není co rozepisovat více. Jen to, že za hodinu a půl jsme byli v obci a sedli jsme si v místní restauraci na kávičku a česnekovou polévku. Tady jsme si poseděli necelou hodinku a jeli jsme domů. Když jsme vyšli z restaurace k našemu překvapení venku pršelo. Jen jsme se na sebe koukli a s úsměvem jsme se vydali k autu.
To byl výlet na Velkou Javořinu.
Trasa výletu je k nahlédnutí ZDE...
úterý 19. října 2010
VI. Beskydská Sedmička, Zlatník - Travný - Morávka
Na Zlatníku se setkáváme se spolu bojovníky z jindřichohradecka. Manželé Šulerovi z Dačic. Lehli si na plachtu, kterou jsme opustili. Zdáli se mi povědomí. Domlouváme se, že až se prospíme, budeme pokračovat společně dále.
V devět hodin je tedy budíme, že budeme pokračovat dále. Odcházíme dříve než jsme si předsevzali. Oblékáme se obouváme a v tom z druhé strany místnosti se ozývá dívčina (mladá paní přesněji, že Kačko). Jestli někdo odchází a jestli může jít s námi. Zní její otázka. My jí odpovídáme, že odcházíme a jestli chce může jít s námi. Původně jsme si mysleli, že půjdeme sami. Sbalili jsme se, vyšli ven, že počkáme na ostatní. Organizátor nám sděluje o problému, který řeší. Hledají se dva závodníci. Není kde jsou. Jen to, že mají potíže a mají vybitý telefon. Horská služba je hledá, ale nevědí, kde přesně jsou. Vypadá to špatně! Jestli je co nejdříve nenajdou mohlo by to skončit tragicky! A to nikdo nechce.
Organizátor nám doporučuje nejít dál. Zapisuje si naše startovní čísla spolu se jmény a časem našeho odchodu. Před vchodem stojí mladý muž, který se k nám také přidává. A tak naše šesti členná skupina se v čase 21:15 vydává za dalšími kilometry. Zapínáme čelovky a hurá do kopců! Cestou si povídáme se Šulerovými. Kačka s Danem jsou pár metrů za námi. Ze Zlatníku jdeme po pohodlné cestě. Je to skvělá lesní asfaltka a sklon silnice je po předchozích stoupáních velice „příjemný“. Pohodlně po 1,5 km přicházíme na rozcestí Klaus, kde se otáčíme o 170 stupňů zpět. Na rozcestníku čteme, že náš další bod jménem Plato je za 2,3 km . Takhle pohodově jsme za celou dobu závodu ještě nepostupovali. Opravdu sklon trasy byl oproti minulému „mírný“. Stačili jsme si povídat. To bylo co říci! Většinou jsme „funěli“ do kopce bez jediného slova.
Asi 2 km od Zlatníku zvoní Kačce telefon. Volá Libor. Jaký Libor? Byl to Libor Uher. Slyšíme obavy a vzrušený hovor. Kačka pouští zvuk do reproduktoru. Teď až víme o co jde. Libor se ujišťuje jak jsme na tom fyzicky. Má trápení s hledáním těch ztracených. A byl by raději, kdybychom to raději vzdali. My se však cítíme v pohodě a i Kateřina Libora ubezpečuje o naší fyzičce. Libor nás upozorňuje na trasu a doporučuje nám, kdybychom cítili únavu, abychom vzdali a vrátili se na Zlatník. Potvrzujeme mu, že jsme v pořádku a že se cítíme být v pořádku. Tady až zjišťujeme, kdo s námi jde.
Kateřina Piechovicz je šéf redaktorkou krajského vydávání týdenníku Sedmička. A vlastně má na svědomí mediální zpopularizování této akce. Nebýt celostátní medializace v Sedmičce, asi by Libor měl závody takové jaké původně chtěl. Pro blízké extrémní závodníky jeho kategorie. Ale za nás hobíky turisty musím říci, že jsem rád, že umožnili jít takovýto závod i těm co nedělají vrcholové sporty.
A s Liborem jsou ještě příbuzní. Dobré ne? Kačka šla už z Lysé hory sama. Její kolegyně vzdala. Libor prý na nás počká na Morávce a tam se domluvíme dále. Jeho úmysl je ale předčasně skončit závod. Netušili jsme jak to myslí vážně. Nemáme prý ani chodit na Travný ke kontrole. Tuto kontrolu nám prý uznají. Vyslechli jsme informace a trochu rozpačitě postupujeme dále.
Opravdu nezvykle rychle jsme došli na další bod. Rozcestník Plato je na mýtině v lese. Pár metrů před námi je malé zastřešené posezení. Nejdeme tam. Měníme žlutou turistickou trasu za zelenou. Náš směr se opět lomí ve velkém úhlu zpátky, tentokrát doleva. Tady se cesta více zvedá, ale pořád přijatelně. Čeká nás podle značení 2,6 km k dalšímu rozcestníku. Travný rozcestí je jen 700 metrů od vrcholu kam se má odbočit na kontrolní bod č. 5. Za necelou hodinu jsme tu a potkáváme tu skupinu asi 15 lidí, kteří čekali na potvrzení kontrolní karty! Jeden z nich se vydal na vrchol Travného 1203 m .n.m. se všemi kartičkami pro potvrzení. Oznámili jsme jim situaci, upozornili je na rizika a šli jsme dále. Jak nám Libor vysvětlil, nemuseli jsme si jít pro potvrzení.
Do teď to byla procházka rajskou zahradou proti tomu, co nás čekalo! Z pěti kilometrů co jsme měli před sebou bylo asi polovina nepříjemný sestup. A z té poloviny téměř dva kilometry byl HROZNÝ sestup. Jestli se tomu dá tak říci. To co nás čekalo jsem si ani v duchu nepředstavoval. Nic tak hrozného jsem neviděl. Nevím jak tento bolestivý sestup popsat. Bolest a zase bolest! Představte si černou sjezdovku. Tu jsme museli sejít. Nešlo ji sestupovat jinak, než pohybem podobným jízdě na lyžích. Samý oblouček ale po vlastních nohou. Někdo volil sestup formou bočního sestupu jak po schodech. Kdo dělal obloučky se musel vyrovnat s ohýbáním nohou podle sjezdovky. Kdo měl lepší styl nevím. Vyzkoušeli jsme všechno, ale kolena bolely.
Kolem jedné hodiny ranní jsme slezli na konec sjezdovky. Sviňorka se jmenuje a to si pište, že těch nadávek po cestě dolů bylo! Uvítal nás Libor Uher a sdělil nám, že ukončil závod! To byla pro nás rána. Kačka si chtěla před něj kleknout a odprosit ho, aby nás pustil dále. Ne, je konec! Stále hledali ty dva nešťastníky! Kdo by neměl strach, aby mu někdo na jeho akci zemřel?!
Chvíli před námi odjel autobus plný lidí zpět do Frenštátu a my jedeme dalším Jsme smutní. Chápeme Libora stanovisko, ale nemůžeme se s tím stavem smířit. Máme před sebou posledních 12 km a máme na to necelých 12 hodin. To musíme dojít, to by jsme došli. Ale na druhé straně chápeme i Libora.
Na chatě si dáváme občerstvení, pomalu se uklidňujeme a smiřujeme s tím, že pro nás i ostatní závod skončil. Je to škoda, mohli jsme tu dát kolenům klid a oddech.
Dvanáct kilometrů a dvanáct hodin!
S námi tu také sedí pár, který patří mezi kategorii sport. Muž a žena, kteří nás několikrát rychlým tempem předběhli, ale o to déle pak odpočívali. Asi hlavně ze ženského popudu. V autobuse s námi nejeli. Pokračovali dále přes zákaz. A k našemu velkému překvapení si druhý den stoupli na bednu vítězů! Komentovat jejich postup také nebudu. Bylo toho více co jsme se o nich cestou dozvěděli. Tedy co nám sami ukázali. To je po Plzeňácích druhá kategorie, kterou by jsem mohl popsat samostatným článkem.
Sedáme si znaveni ale smutní, že nemůžeme jít dále do autobusu, který nás dovezl až do Frenštátu.
V. Beskydská Sedmička, Šance - Lysá hora - Zlatník
Vodním dílem Šance protéká říčka Ostravice a je to moc pěkné vodní dílo. Tvar vodní nádrže připomíná z pohledu od hráze velké obrácené písmeno L. V chytrých knihách a popisu na přehradě se píše, že délka „zátopy“ je 7,6 km . Ale dost technických dat. To si můžeme přečíst někde v encyklopedii. Pro mě je to úžasné vodní dílo. Pro mě zajímavé tím, že odtok a přepad není, tak jak tomu bývá uprostřed hráze, ale je umístněn na kraji hráze a je šikmo na střed odveden do údolí. Také přístup k odběrné věži je unikátní. Vede k němu lávka, ne nejkratší cestou, ale opět šikmo od velínu.
Naše nožičky si „trochu“ odpočinuly. Nad námi za přehradou je vrchol „kopce“ Čupelu 943 m .n.m. A skrývá nám vrchol našeho příštího kontrolního bodu č. 4. A to Lysé hory! Na některých závodnících je už teď vidět únava. Mnoho z nich přehodnocuje své síly, ale asi motivace být zařazen do tomboly o hodnotné ceny (podle názoru organizátorů) jim dává sílu jít dál.
Je krásné slunečné počasí. Není velké teplo, ale pro naši akci je tak akorát. To je termín, že? Divím se, že ponožky ještě nestojí samy o sobě. Promazané nohy indulonou a pot v botách by měl udělat své. Tady na čerstvém vzduchu, ale není nic znát ani cítit. Ty podkolenky jsou opravdu skvělé. Původně určené na lyže, ale tady se vyplatily. Myslel jsem, že je budu měnit za nižší ponožky, ale měl jsem je celou dobu na nohou.
Zvedáme se. Oblékáme naše použité oblečení a občerstveni se vydáváme za dalšími kilometry. Čeká nás perných 7 kilometrů na vrchol Lysé hory. Mysleli jsme si, že víme do čeho jdeme. Protože touto cestou jsme už s Liduškou šli. Sice obráceně, ale mysleli jsme si, že jsme si udělali dostatečnou představu o tom co nás čeká. Ano, když jsme se kosmickou rychlostí plazili na Lysou, připomínali nám místa, kde jsme se kochali terén, který nás čeká. Ale ta představa o stoupání byla mylná. To co jsem si vsugeroval do hlavy, bylo teď v obráceném pořadí dvakrát horší.
Už zase stoupáme. Ten kopec, co jsme tu od posledně nebyli snad někdo přizvedl. Poslední krásný výhled na přehradu a už kontrolujeme žlutě značenou „turistickou“ trasu, která nás ze Smrku dovedla na Šanci a také nás vyvede až na Lysou. Od přehrady jdeme sice po asfaltové silnici, ale jen asi 200 metrů . Po těchto metrech se téměř o 180 stupňů vrací zpět. A úhel pěšiny, který máme před sebou věstí, že nám tento úsek nic nedaruje zadarmo. Nevěděl jsem jak tato předchozí věta bude pravdivá!
Jak jsem měl doposud krizi většinou já, tak v tomto úseku se Liduška oči vidně trápí více. Krkolomný stoupák nám dává do těla. Stále častěji zastavujeme a odpočíváme. Prosvítající místečka na lesní cestičce využíváme i jako dobití od sluníčka, které se nám snaží rozjasnit i naše tváře. Postupujeme dále, ale ta hodina a půl spánku za poslední noc je na nás znát. Už teď přemýšlíme, kde a na jak dlouho budeme dnes odpočívat, tak aby nám vyšlo dojít do cíle. Víme, že na nějaké dlouhé vyspávání nebude čas!
Z našeho tréninku víme, že tento úsek na Lysou se dělí na více „schodů“. Prudké delší stoupání a pak na pár metrů „odpočinkové“ místo. Tím místem myslím několik metrů rovinky. Ale i těch pár metrů je úžasná úleva nohám a plicím! Děkuji za ně! Pomohli nám moc. Na konci tohoto prvního stoupání stojí dvě holky a opravují teleskopickou trekkingovou hůl. Jedna z nich měla tu smůlu, na rozdíl ode mne, že hůl vysunula úplně. Nemohl jsem jim pomoci, sám ani nevím jak se podařilo mě je dát dohromady. Tak jsem je v duchu politoval a popřál jsme jim, aby se jim to povedlo opravit. Bez holí se tu jde opravdu obtížně. Těšíme se, až si pořídíme vlastní. Jsou to velcí pomocníci!
Snažil jsem se psychicky připravit na tuto trasu. Skutečnost je jiná. Představu, kterou jsem si vytvořil z cesty obráceným směrem byla moc jednoduchá. Ale jdeme dále i s krátkými odpočinky. Míjíme se závodníky, které předcházíme i uvolňujeme místo těm rychlejším. Nevíme, kde je ten hlavní dav. Myslím si, že jsme někde tak v půli startovního pole. Asi po jeden a půl dlouhém šíleném stoupání se dostáváme na rovinku. Skvělé místo. Sluncem prosvětlená travou obrostlá cesta nás vybízí k odpočinku. Neodoláváme. Vyhřátý placatý kámen, jako kdyby tu na nás čekal nám nabízí místo na relaxaci a obnovu sil. I když je to, to samé. Svačíme, doplňujeme tekutiny. Mě bolí břicho a tak se vydávám za roh. Když si tak pěkně sedím, koukám, že tu nesedím sám. Kousek vedle mě si tu trůní nádherný hříbek. Beru ho s sebou na ukázku. Chvíli jsem si myslel, že ho vezmu na Lysou do restaurace, aby ho mohli přidat do polévky, ale nakonec zůstal po našem odpočinku na našem odpočinkovém kameni. To se nedělá, že? Neměl jsem ho kam dát. Naše batohy byly do posledního místečka obsazené a v ruce by, kdo ví jak dopadl. A měl jsem hole, tak tam by se vlastně také nevešel.
Teď víme, že nás čeká pohodový kilometr. Mírně se zvlňující část této trasy. Začínající mírným klesáním. Cesta se vine kolem vrcholu Čupelu. Slunce prosvítající do této části nám všem vrací úsměvy na tváře. Jde se nám opravdu radostněji. I když už máme v nohou téměř padesát kilometrů v nohou. Kéž by po rovině. Ne to byla ironie. Padesát kilometrů po rovině by vás tak nenaplnilo, jako těchto „vydřených“ kilometrů. Opět musím podotknout, že do této doby mě ani nenapadlo, že bych měl skončit, že toho mám už dost.
Tady v tomto místě jsme potkali Plzeňské „kolegy“, kteří šli proti nám zpět na Šanci. Heslo (nový) Salomon. Píšu si to tu jen pro připomenutí. Nechci pomlouvat. Doufám, že si za čas vzpomenu o co šlo J Některé praktiky některých „závodníků“ jsou k tématu navíc. Ale je to o jejich svědomí.
Procházíme kolem rozcestníku Pod Čuplem. Na trávě a kládách tu odpočívají někteří spolu bojující. Na chvíli se zastavujeme. Nad námi ční z vrcholu televizní vysílač. Lysá hora! V modré obloze se nádherně vypíná vzhůru. To je náš prozatímní cíl. Je daleko a vysoko! Hodně daleko a vysoko! Máme asi tak představu co nás čeká, ale toho hodnocení se bojím. Ze zkušenosti z předchozího stoupání se mi nechce nahlas hodnotit to, co nás čeká. Jen vím, že přímé stoupání musíme tady někde vyměnit za traverzovité. Měl jsem pravdu. Čekalo nás asi kilometr dlouhé stoupání. Dřina a teplo udělalo své. Tentokrát se v odpočívání s Liduškou střídáme. Už tu ani není moc závodníků. Mnoho jsme jich nechali za námi a ti mladší už jsou vepředu v nedohlednu. Každý jsme si šli svým tempem. Po více jak čtyřech kilometrech přicházíme k silnici. Měla by vést až na Lysou. Naše cesta ale vede souběžně s tou asfaltovou. Z asfaltu schází slečna s batůžkem. Nejdříve mě napadlo, jestli to není nějaká místní a jde na Lysou horu třeba za prací. Ale za chvíli z batohu vyndává fotoaparát a fotí uschlé stromy. Padlé i stojící. Ochranářka, napadá mě posléze. Během chvíle nás předbíhá muž s fotoaparátem a vypadá to, že chvátá tak aby ho, teď už vím kolegyně nepředběhla. Oba fotili to samé. Nevím co to měli za akci. Neptali jsme se jich. Chvíli jsem je při chůzi sledoval, ale zápasení s vlastním tělem mi zúžilo můj zrak na tu úzkou cestičku před sebou. Míjíme vrchol Kobylanky 1053 m .n.m. a čeká nás poslední kilometr na vrchol.
Úzká krkolomná cestička vedoucí před námi byla nekonečná. Neskutečná dřina! Nedivím se, že na Lysé hoře někteří vzdali. Postupovali jsme velmi pomalu. A když říkám pomalu, představte si ještě pomalejší rychlost, než si myslíte. Plíživým tempem stoupáme vzhůru. Pomalu pomaličku. Sotva zvedáme nohy! To snad není možné, kdy už přijdeme na silnici. Kde je, to se nedá. Zastavujeme odpočíváme vydýcháváme! Chceme pouštět sportovkyni, kterou jsme předešli, ale ona nechce. Veze se za námi. Stoupáme a vidíme jen tak na metr před sebe. Takový je to sklon. Docházíme ke konci tatínka, kterého povzbuzují děti. Nepatří k nám, ale má toho dost! Vypadá, že nedojde. I my nechápeme, kde je ten konec našeho utrpení. Trvalo to neskutečně dlouho. Posledních pár metrů k cestě už nedojdeme. Sedáme si do trávy a hledíme do doliny pod námi. Je to nádhera, ale nevím jestli jsme byli schopní si uvědomit tu nádheru. Cítíme, že jsme blízko, ale sklon terénu nám nedovolí dohlédnou dále než deset metrů před námi.
Teď už dojdeme. Vycházíme a necháváme sportovkyni i s tatínkem za sebou. Byli jsme tak blízko silnice. Když jsme se zvedli, opravdu do deseti metrů jsme byli na ní. Už víme kde jsme. A nápis na silnici nás v tom utvrzuje. Je tu napsáno 400m! Posledních 400 metrů do cíle. To je úleva. Proti nám se řítí cyklista. Uhýbáme se mu, ale bez zastavení. On je odpočinutý. Hlavně aby měl dobré brzdy. Bude je potřebovat. V zatáčce za námi stojí hand kolo. Postižený muž se vydrápal na Lysou horu pomocí svých rukou! Skláním mu poklonu. Teď se nám už jde dobře. No, dobře…lépe. Přicházíme k restauraci, kterou míjíme a míříme k horizontu na Lysé hory 1324 m .n.m. Je tu nafukovací slavobrána. Reklamní oblouk od sponzora jízdních kol Author. Projdeš branou a jsi zařazen do slosování. Ale kdo by na to v tuto chvíli myslel.
Vidíme kontrolu a já z dálky na ně hlásím: „tak kde je ten prďola, co tady čepuje to pivo“ Nevím v jakém čase docházíme ke kontrole, ale usuzuji, že mohlo být kolem 16. hodiny. „Myslíš mě“ ozývá se jeden z organizátorů. Smějeme se. Necháme si potvrdit kartičku. Sklidíme pochvalu, že vypadáme dobře. My se i tak v tuto chvíli cítíme. Ještě před pár set metry jsme to viděl jinak. Nikdy bych nevěřil jak se člověk dokáže tak rychle otřepat.
Kam teď. No přece do té restaurace, kterou jsme před chvílí minuli. Máme štěstí. Není tu mnoho lidí. Většina sedí venku. My si ale v klidu sedáme ke stolu v útrobách zdejší restaurace. Liduška zabírá dvě místa a já jdu do fronty objednat jídlo a pití. Přede mnou je asi pěl hladových. Tady na Lysé to už jsme poznali vás vyřídí velmi rychle. Objednáte si, zaplatíte, dostanete lístek s číslem a jdete si sednout. Když vám připraví jídlo, zavolají vás. A co jsme si dali? Tradičně česnekovou polévku a kafíčko. Dělají tu do velké hrnku rozpustnou kávu. Ta přijde vhod. Žádné malé pressa. Dali jsme si pěkná odpočinek. V klidu jsme pojedli popovídali s lidmi, kteří s námi seděli u stolu. Posloucháme, jak ostatní volí strategii pro další postup. Někdo půjde spát po cestě, někdo ne. My to zatím necháváme zrát, ale myslíme si, že by jsme chtěli na dvě hodinky se vyspat dole pod Lysou na Zlazníku. Když jsme si tu dostatečně odpočinuli, vycházíme ven na sluníčko. Dobít energii. Měníme šatník Já jsem nechal spodky na toaletě. Nebudu nosit s sebou dva dny staré slipy. Ošetřili jsme důležité místa. Promastili jsme co se dalo a kolem páté hodiny se vydáváme na sestup. Další cíl? Zlatník.
Z Lysé hory do Zlatníku nás dovede červená turistická stezka a víme také, že asi po 4.5 kilometrech uhneme z trasy a oficiální zkratkou tvořenou opět žlutými fábory se dostaneme na začátek osady Zlatník. Při sestupu se dáváme do řeči se spolu bojovníky z Prahy. Cesta ubíhá lépe a vyměňujeme si zkušenosti. Po cestě jsme se sice rozdělili. I tady byly znát výkonnostní rozdíly. Ale bylo to příjemné zpestření cesty. Ani nevíme jak a byli jsme nad Zlatníkem. I když celý sestup trval asi hodinu a tři čtvrtě. Posledních několik set metrů bolelo. Příkrá stráň se nám podepsala na kolenních vazech. Bolí to! Bodá ze strany do kolenou. Au! Rozhodujeme se, že si opravdu dáme odpočinkový spánek. Procházíme Zlatníkem. Je tu krásně. Malá vesnička zasazená v průsmyku místních hor. Mezi Lysou horou a horou Travný. Sestoupili jsme do nadmořské výšky 625 metrů . Míříme si to k našemu odpočinkovému místu. Místní restaurace a připojený malý sál nám skýtá azyl. V restauraci po předchozí kontrole si dáváme bramboračku a kávu. Na kontrole už nebyla sponzorská polévka. Nevadí. Dali jsme si výborný nutriční nápoj od sponzora Nutrend.
Po občerstvení vcházíme do vedlejšího sálu. Tady máme spát? Je tu plně obsazeno! Připravený koberec zabírá tak pětinu šestinu místnosti! Jsou tu po stranách i křesla. Lidé se tu těsní a kroutí po křeslech. Uprostřed místnosti je pink pongový stůl. Nejraději bych si na něj lehl, kdyby nebyl tak chatrný! Kam si lehneme? Jsme utahaní! Pod stolem je plachta. Rozkládám jí. Vyndáváme vše co v batozích máme. Dáváme si pod sebe oblečení. Já rozbaluji ALU fólii z naší lékárničky. Rychle, tak abych nerušil ostatní. Leháme si, ale není to ono. Podlaha je tvrdá. Tuším, že ze spaní nebude nic. Ale jsme opravdu vyřízení a hlavně nás ty kolena stále bolí. Musíme ležet. Nejlépe ještě spát.
Dělám chybu! Vedle nás se zvedá mladý pár závodníků a nabízí nám deky. Odmítám! Chyba! Jsem unavený a už se mi asi nechce zvedat. Liduška mi později vyčítá, že jsem je měl vzít a myslet na ní (nás). Protože se nás přišli zeptat jiní, jestli si ty deky vezmeme. Slyšeli nabídku odcházejících. V tu chvíli nevím na co jsem myslel. Věděl jsem, že jsem měl po těch dekách skočit, ale asi jsem neměl sílu. Nevím. Naštěstí se po několika minutách začali zvedat ještě mladší závodníci. A to z jediného gauče v místnosti a hned nad námi! Super. To jsem si už nenechal ujít. Zabrali jsme gauč a nechali plachtu pod námi připravenou pod námi pro jiné. Skvělé ležení. Liduška hned usíná jen já ne! Snažím s usnout, ale nejde to. Noví příchozí se totiž chovají dost bezohledně. Když vidí jak ostatní mají rozbalené ALU fólie, činí tak také. Ale jak! Neskutečně dlouhé rozbalování a šustění fólií mě nenechá spát. Ani jsem oka nezamhouřil. Hrozné! Průchoďák a ztráta času!
Přišli jsme na Zlatník kolem ¾ na sedm večer a před 21. hodinou se zvedáme z postele. Chci jít dále, tady se to nedá vydržet. Toho šustění už bylo dost! Velím k odchodu! Je 21. hodin 18. září 2010.
pondělí 4. října 2010
Beskydská Sedmička - ukázka z akce
Vážení čtenáři, tohle je video ze života. Video od Sashy. Nevím, kde vzal sílu na natáčení, ale díky ti za tvé obrázky. Je to úžasné připomenutí a vzpomínání na B7.
IV. Beskydská Sedmička, Čeladná - Smrk - Šance
Máme za sebou 29 kilometrů v nohách a naspáno něco málo přes hodinu čistého času. Jak jsem už psal přišli jsme k hotelu Čeladenka kolem půl páté ráno a s občerstvením, vykonáním potřeb, spaním, dalším občerstvením vyrážíme za dalším pochodem a kilometry v čase 7:15.
Načerpáni novou energií scházíme zpět od hotelu k silnici vedoucí na sever do Čeladné. Po sto metrech se dostáváme k nám známé odbočce a rozcestí u kaple Cyrilka.
(Zde jsme při našem tréninku velice hojně posvačili, protože to byla naše konečná zastávka po jednodenní poznávací cestě z Pusteven na Čeladnou a z tohoto místa jsme už došli do Kunčic pod Ondřejníkem na vlak, který nás pak dovezl zpátky do Frenštátu, kde jsme měli auto. To jen pro vysvětlenou, ale koho to zajímá, že?)
Od této překrásné kapličky, kde je i možnost načepovat si vodu do zásob odbočujeme doprava po modré turistické značce (vedoucí do Ostravice). Chvíli tu souběžně vede i červená, která směřuje na vrchol Smrku, ale v propozicích je nám určena tato trasa. Máme se držet modré a asi po 600 metrech je žlutými fábory značená náhradní trasa. Schválená lesníky a ochránci přírody. Z Čeladenka vycházíme sami. Někteří jsou dávno před námi, ale mnoho závodníků teprve zalehá na naše uvolněná místa. Nemáme absolutně představu, na kterém místě jsme. Ale netrápí nás to. Tenhle závod je o nás, ne o čase.
A jsem zvědavý i z psychologického hlediska jak tento závod zvládneme. Zatím žádné problémy ani konflikty, či ponorková nemoc se nedostavila. Ano je to brzo, ale myslím, že při tomto závodě se projeví skutečné povahy kolegů závodníků. Ať jsou to kamarádi, přátelé, milenci nebo manželé. Tady zjistíte, kam až se můžete spolehnout na svého parťáka, parťačku ať jste k sobě v jakémkoliv vztahu. Trocha psychologie J snad nikomu neuškodila?!
Předcházíme skupinku mladých lidí, kteří spolu vyšli z hotelu. Pár poznámek pozdrav a jde se dále. Na odbočce nás na chvíli docházejí, protože se svlékáme z teplejší vrstvy do pohodlnější, ve formě ¾ elastických kalhot a podkolenek. Procházíme kolem zákazu vjezdu silničních motorových vozidel. Za sebou necháváme omladinu po pohodlné lesní cestě jdeme za naším cílem. Cesta se mírně zvedala a tak se nám šlo opravdu skvěle. Předešli jsme dva páry závodníků. Víc jich tu nebylo J Opravdu od noci startovní pole hodně prořídlo. A tak sem tam potkáváme nějaké spolu závodníky, ale je jich poskromnu. Vždy jsme už od této chvíle narazili na větší skupinku, jen na kontrolních bodech. Kde odpočívali ti, kteří šli rychleji než my, ale za cenu toho, že pak delší dobu regenerovali. Každý si zvolil jinou taktiku. O to byl závod zajímavější. Bylo to o individualitě a hlavně o týmové práci a pochopení. My jsme měli a máme s Liduškou štěstí v tom, že máme podobnou fyzičku. Samozřejmě, že máme nějaké rozdíly, ale pak nastupuje pochopení pro toho druhého. Počkám, počkáš, běžíme, neběžíme, jdeme, nejdeme…
Asi po dvou kilometrech naší chůze se terén prudce začal zvedat. Docházíme starší pár, chvíli si s nimi povídáme a pokračujeme dále naším tempem. Cesta se „zase“ mění v nekonečné schodiště bez schodů. Od té doby co jsem se vyspal se mi jde o poznání lépe. Po včerejší noční KRIZI při výstupu na Radhošť ani památky. I náladu máme stále výbornou. Prostě si užíváme. Nohou jsem se neptal, možná, že by mi odpověděli něco jiného. Ale musím je za sebe i za Lidku pochválit. Necítil jsem žádnou bolest ani stesk od Lidky. Byl jsem zvědavý co moje kolena, a NIC. Žádná stížnost J
Když jsme poslouchali předstartovní informace na náměstí ve Frenštátě, vyslechli jsme si stesk od zástupce Lesů ČR. I pro překvapení organizátorů, kteří se dozvěděli něco o říji jelenů a právě jejich probíhajícím období. Nám bylo dáno na paměť, abychom se chovali v lesích zvlášť ohleduplně a pokud možno tiše. A nerušili lesní zvěř, zvlášť pro jeleny jejich citlivé období. Byli jsme upozorněni zvláště na oblast kolem vrcholu Travného, kde se vyskytují v hustém porostu jeleni s laněmi asi nejvíce.
Ohromný dusot někde zleva nás zastavuje a přibíjí na lesní cestu. Jdeme sami. Před námi nikdo a starší pár je asi sto metrů za námi. Najednou, nevím kde se vzali z lesního porostu se vynořili obrovské laně. Čtyři přeběhli v těsné blízkosti před námi. Liduška se silou tiskne ke mně a já jen zírám. Ty laně byli větší než my! Ještě teď, když si na to vzpomenu mi naskakuje husí kůže na rukou. Neskutečný zážitek. Ty laně byli od nás tak na dva tři metry! Čtyři strachem na sebe natlačených laní kolem nás letí přes cestu a my ani nedýcháme. Nevím kdo měl v tu chvíli větší strach. Obrovské zvířata! Sotva zmizely, ještě jsme je viděli se ozývá dusot znovu! Ani se nehýbáme. Pod námi běží jedna laň, druhá a….. jelen! Ale jaký! Nikdy jsem tak velké zvíře nablízko neviděl. Nechápu jak mohlo tak velké zvíře s takovými nádhernými parohy proběhnout tím čím proběhlo, aniž by se nezaseklo, nebo neponičilo paroží. To byl majestát. Žádná návštěva zoologické zahrady nebo návštěva obory vám tenhle pocit nedá. On tu byl a je doma a my jsme je vyrušili. Díky, že se nám ani jim nic nestalo. Jen máme zážitek na celý život! Úchvatné!
Podívejte se na video: (převzato z internetu, děkuji za vypůjčení)
Chvíli stojíme posloucháme, jestli se ještě něco neblíží a pomalu se rozcházíme. Jsme plni emocí a je to na nás znát. Až za malou chvíli jsme schopní o tom prožitku mluvit. Jdeme dál až na mýtinu, kde odbočujeme doprava a zase stále nahoru. Jestli jsme si mysleli, že jsme teď šli do kopce. Tenhle úsek až na rozcestí Hlubočanky nám dává pěkně zabrat J Ani nemáme myšlenky na to co jsme před chvílí zažili. Škoda, že nevím kolik bylo hodin, kdy jsme došli na rozcestí Pod Hlubočankou. Tady si dáváme krátkou pauzu. Lidka se převléká, dáváme si svačinku. Sedíme na kládách a hovoříme se dvěma borci, kteří jdou už ze Smrku dolů.
Po kontrole na Smrku máme možnost si zvolit jednu ze dvou připravených cest. Po červené, která vede zpátky právě přes Hlubočanku a dále do Ostravice, kde je možnost dalšího sponzorského občerstvení. Dále pak z Ostravice stále po červené až na Lysou horu. Nebo druhá možnost byla jít po žluté turistické značce dolů k vodnímu dílu (přehradě) Šance, která také vede na Lysou. Tuto možnost jsme měli na zvážení. Jestli jít delší a „pohodlnější“ cestou s možností občerstvení, nebo jít krkolomnější ale kratší náročnější cestou přes Šanci na Lysou horu.
Sedíme na kládách a koukáme ve směr našich příštích kroků. Nevím kde se ty stoupáky stále berou! Stále jdeme nahoru a konec v nedohlednu. Občerstveni vyrážíme za dalšími kilometry a musím říci, že doposud jsme neměli ani jednu černou myšlenku, že by jsme skončili, nebo něco takového. Byli chvíle, kdy jsem se ptal sám sebe jestli na ten vrchol vylezu, nebo ne. Ale jen na chvíli. Potřeboval jsem ten adrenalin ze sebe nějak dostat J
Od Hlubočanky nás čekal výstup směrem nahoru, jak jinak J, ale asi po 500 metrech nás vítá mladá organizátorka s úsměvem a stanem za zády. „Kontrola, ukažte mi kontrolní pásky“ zní z jejich úst. Je velmi příjemná a musím říci, že to člověka potěší. Protože i těch 500 metrů za námi bylo hrozných. A tak si chvíli odpočineme, prohodíme pár slov a musíme jít dál. Ze stanu se ozývá hlasité spaní hodné horala. Ale holčina nám vysvětluje, že je to její unavená kolegyně J Jsou tu od jedné hodiny ranní a únava se musela dostavit i na nich. Nebylo zrovna teplo. I když v tuto chvíli nám sluníčko trochu přálo. Od kontroly se vydáváme vpravo nahoru. Naši cestu nám zpestřuje denní světlo a výhledy do údolí za námi, kde je vidět nejbližší město Frýdlant nad Ostravicí. Čeká nás ještě 1,5 k ilometru dlouhé stoupání a tak není čas na nějaké zdlouhavé kochání. I když to já rád J Musíme dojít do sedla pod Smrkem. Pak už je to „jen“ kilometr na vrchol. Stále stoupáme po pomyslných schodech až do sedla, kde nás čeká další tajná kontrola. Dostáváme už třetí znamení na zápěstní pásku. Na rozcestníku je napsaná nadmořská výška tohoto místa - 1150 m .n.m. To znamená, že na vrchol máme ještě 1 km a musíme zdolat více jak 120 výškových metrů. To už dáme, jenže únava v nohou udělala své a ten kilometr se nám zdál nějak „o hodně“ delší! Na tomto kilometrovém úseku potkáváme tolik turistů jako snad chvíli po startu. Až na vrcholu se dozvídáme, že spolu s námi je tu ještě nějaká jedno denní akce. Tak jsme se potkávali s lidmi viditelně odpočinutějšími, než jsme byli my. Chvíli jsem si říkal, že by jsme byli unaveni jenom my? To nám dodalo sebedůvěry a síly na další cestu. Nemám tušení v kolik jsme byli na vrcholu Smrku, ale myslím si, že to mohlo být kole půl jedenácté. Ale to jen odhaduji. Jen vím to že jsme zdolali už čtvrtý vrchol ze sedmi. A nadmořská výška 1276 m .n.m. z ranních 550 m .n.m. je ohromující. Nemám tušení kolik už máme nastoupáno výškových metrů, ale řeknu vám jedno. Je jich hodně! J
Úleva, sedíme po označení naší kontrolní karty na trávě. Nabíjíme se sluníčkem a chvíli skutečně odpočíváme. Neobtěžuje nás studený vítr z noci. Jen na slečně stojící vedle nás je na jejích lýtkách znát, že vyloženě teplo není. Dlouho jsem takovou husí kůži neviděl J Promiň slečno, ale ta byla výstavní. Po několikáté se setkáváme s „kameramanem“ Sashou, který na internet umístil jeho postřehy z trasy ještě před závodem. Myslím si, že mnoho lidem, kteří nikdy nebyli v Beskydech pomohl. Je to zvláštní osůbka, ale naši zkušenost a poznání tohoto člověka nebudu komentovat. Ve zlém to není, nebojte. Jen se tu nechci vyjadřovat ke všemu a všem. Myslím, že jsme neseděli ani půl hodiny a náš další cíl je přehrada Šance. My jsme se vydali po žlutém značení. Tedy druhou možností. Měli jsme dostatek zásob a síly také. Proto naše rozhodnutí bylo jasné už dopředu. A trasu z Lysé k Šanci jsme už absolvovali. Vlastně trasu z Ostravice na Lysou také J
Ze Smrku už „valíme“ dolů odpočati a natěšeni. Potkáváme „naše sedmičkáře“ i ostatní co chtějí zdolat Smrk z jakýchkoliv důvodů. Dokonce jsme potkali i dva borce co tam tlačili kola?! Během chvíle míjíme kontrolu na Srku sedlo, kde ještě Sasha zpovídá dívčinu z tajné kontroly. Nutné ulehčení močovému měchýři mimo dav a jde se dále. Je krásné počasí. Svítí sluce, ale není horko. Ideální pro tuto „turistiku“. Chvíli jdeme se dvěmi slečnami. Dozvídáme se, že si udělaly reklamu po celé Praze a tak, že se B7 pokusí celou dojít.
V půli kopce si vyměňujeme fotoaparáty a fotíme se navzájem. Nebýt jich, tak jsme snad neměli ani jednu fotku z této události. Vždy jsme byli rádi, že si vyndáme pití a konec. Jídlo se vyndávalo jen při přestávkách a opravdu chuť na focení okolí nebyla. To mi věřte! Díky vám, děvčata, že máme nějakou památku J Jedno foto po 40 kilometrech a jsme pryč.
Ještě chvíli jdeme společně, ale nevyhovovalo jim naše tempo, tak to dopadlo jako vždy. Šli jsme sami J Ještě na chvíli jsme se potkali s nějakými zbloudilci. Ale také na chvíli. Měli jsme prostě chuť jít! A šli jsme s radostí a zdravým sebevědomím.
Netrvalo dlouho a byli jsme dole na přehradě. Předběhli jsme asi 50 lidí a s chutí si šli odpočinout na zídku na přehradě.
Ta nádherná úleva si sundat obuv včetně ponožek. Máte chuť si je už nenandávat. Vedle nás si po čase sedá kluk, se kterým jsme se naposledy viděli na Čeladné. Povídáme, kocháme se na to nádherné vodní dílo a hledíme na protější kopec. Cesta na Lysou horu!
(fotka je opět z našeno tréninku)
Jsme v nadmořské výšce 507 m .n.m.!Zase o sedm set metrů níže. Hráz je obsazená odpočívajícími, někteří i spí. Posilňujeme se na další výstup.
Lysá hora je ve 13 24 m .n.m. Čeká nás přes 800 výškových metrů na sedmi kilometrech, ale to až v dalším článku J
neděle 3. října 2010
III. Beskydská Sedmička Start a noc první - Pindula - Čeladná
Kolik může být hodin? Chci si v mobilu zaznamenávat časy, kdy procházíme určitými body. Ale zvolil jsem nevhodnou techniku zaznamenávání časů do mobilu. Takže mám jen zaznamenány místa, ale časy mi chybí. Mrzí mě to, protože pro příště by mě zajímaly časy pro porovnání.


Navštívit Pustevny, prohlédnout si sochu Radegasta včetně občerstvení a popojít k soše Cyrila a Metoděje v těsné blízkosti kaple. Myslím, že tady někomu opravdu došlo co jsou to Beskydy!Míjíme chatu Radegast, kde někteří odpočívají u venkovních stolů restaurace. Na chvíli se zastavujeme u sochy Radegasta. Sedíme k němu zády, tentokrát nevnímáme tento kamenný umělecký výtvor. Pár vteřin na odpočinek a chladno nás zvedá z lavic k dalšímu pochodu. U sochy se fotí pár nočních chodců. Naše kroky už vedou na Pustevny. Tam se chceme více odpočinout v závětří nějaké chaty.
Čertův mlýn je ve výšce 1205 m .n.m. a cesta od Pusteven chvíli vede mírně z kopce dolů, pak se zase zpět zvedá, ale to největší stoupání (200 m ) je asi na posledních 500 stech metrech. Zelenou turistickou značku jsme asi po 1,5 kilometru na rozcestí Tanečnice sedlo vyměnili za červenou a ta nás dovede do cíle dnešního nočního putování. V kolik hodin jsme byli na Čertově mlýně to už nevím, jen to, že tu byla další VELKÁ KONTROLA č. 2! (fotka je pořízena z našeho tréninku)
Na Pinduli procházíme kolem půlnoci. Zbojnická Koliba je zavřená. Nevadí, není čas na přestávku a máme i sebou dostatečné zásoby jídla i pití. Máme před sebou další úkol. Zdolat v přijatelném čase náš druhý vrchol – Radhošť! Slovo zdolat má svůj význam, ale o tom napíšu za chvíli.
Konečně máme možnost jít s Liduškou po boku a chvíli se držet za ruce. Těch chvíli při tomto závodě bylo L opravdu po skromnu. Organizátoři nám změnili o tohoto místa původní trasu. Nesměli jsme jít po přejití silnice po modré doprava, ale jdeme oklikou vlevo po lesní cestě, která vede zpět do Frenštátu. Přesněji do Trojanovi pod Frenštátem. Důvod změny trasy je nebezpečná cesta k vrcholu Kaní 677 m .n.m. Když jsme tu byli soukromně s Lidkou bylo tu popadáno mnoho dřeviny. Samé polámané větve a stromy. To byl ten důvod proč organizátoři změnili trasu. Hrozilo nebezpečí úrazu!
Chodíte někdo s čelovkami na noční tůry? Asi hodně z vás řekne, že ne. My jsme také doposud nebyli výjimka. Byl jsem zvědav jak na tom budou naše svítilny. Procházel jsem internet a obešel mnoho obchodů, abych zjistil co si máme pořídit za výbavu ke svícení. Trh nabízí nepřeberné množství čelovek. Můžete koupit světlo od padesátikoruny až do mnoha tisíců korun. Rozhoduje výkon, váha ale i značka, tak jako u každého značkového zboží. A co jsme měli my? Koupil jsem v místním železářství J čelovou svítilnu od firmy Bateria Slaný! Je to sedmi diodová svítilna s možností nastavitelností sklonu
svícení, která nenabízí možnost regulace světla pro šetření energie, ale můžu jen z praxe říci, že na plný výkon svítila přes 6 hodin! A to měla v sobě dvě alkalické tužkové baterie! Bomba. A dosvit zcela dostačující. Museli jsme si hlídat po cestě značení turistických tras a víte, kdo chodíte, že i ve dne je to někdy problém najít tu správnou cestu. Ale s těmito čelovkami za 126,- Kč včetně dvou baterií, jsme neměli jediný problém. Jen když se nám už zdálo, že světlo slábne (jak jsem již řekl po šesti a půl hodinách chůze) jsme během pár vteřin baterky vyměnili a šlo se dále. Naprostá spokojenost!
Zpět k závodu. Procházíme kolem stavení v úpatí Kaní a Velké Polany. Radhošť je ještě v nedohlednu. Asi po 600 metrech odbočujeme doprava a z upravené štěrkové cesty se vydáváme na lesní širokou cestu. Měníme hřejivý pocit našich rukou za naše pomocníky. Trekkingové hole. Cesta se prudce zvedá a nepřejde ji to až za ohybem na rozcestníku na Černé hoře 855 m .n.m.!

Dva a půl kilometru šíleného stoupání! Naše kroky se krátí, srdíčko tluče o život, dech nestíhá. Mám toho dost! Liduška má se mnou trpělivost. Musím se často, alespoň na pár vteřin zastavovat. Vyrovnávám tep a dech a jde se dál. Nemůžu! Ten kopec je snad nekonečný! Jestli Javorník byla dřina, tak výstup na Radhošť je rasovina, která nemá nic společného s rozumným uvažováním. Pomalu postupujeme dál snad po milimetrech
. Hrůza, stydím se za svoji fyzičku. Nejsem sice sám, míjíme mnoho nesportovců, ale já zápasím v tuto chvíli sám se sebou. Připlazil jsem se k rozcestníku, kde čtu, že máme polovinu cesty za sebou. Je tu lavice, kde nechám na chvíli odpočinout mému zřícenému tělu. Sleduji ostatní „sportovce“ jak přicházejí a odpočívají spolu s námi. Nikdo nejde dál! Kousek pod rozcestníkem je studánka, kde si méně zásobovaní doplňují vodu. Sedíme jen jednu dvě minuty … jsem zpět. Můžeme jít dál. Než se stačíme rozejít, asi po 200 metrech nás čeká a vítá „tajná kontrola“(tajné kontroly byly zřízeny pro nepoctivce, kteří by si chtěli zkracovat cestu po neoficiálních stezkách). „Ukažte náramky“ slyšíme dopředu. Vyhrnujeme si rukávy, kde na zápěstí máme oranžové kontrolní pásky spolu se startovním číslem. Jeden ze tří organizátorů nám označuje pásku silným černým fixem. Gratulují nám k dosažení tohoto cíle a povzbuzují nás k dalšímu postupu. Trasa se narovnala a tak se nám jde o poznání lépe. Je tu další široká cesta, občas velice bahnitá od le
sních strojů. Ale to už nikdo neřeší. Obcházíme bahenní lázně to ano, ale za pomoci holí. Stále se nemohu dostatečně o levou holi opřít. Také cítím mou pravou stranu zad. Těším se na vrchol Radhoště. Zahodím na chvíli batoh abych si záda srovnal. Jsem rád, že mi alespoň v rámci možností ta levá hůl drží, že jsem ji nevysunul nezničil úplně.
Z těch 2,5 kilometru , které nám na Radhošť chyběli se nám jde pohodově tak kilometr a půl. Ten zbývající kilometr je opět bolestivý. Bolí mě záda a stoupání je opět šílené. Výstup s plnou polní na kostelní věž – k tomu se dají přirovnat tyto výstupy, ale o mnoho delší! Vůbec bych se nedivil, že na Radhošti někdo skončil. Poslední stoupání je sice hrozné, ale motivace v podobě viditelného cíle – televizního vysílače – nám dává sílu k dojití na VELKOU KONROLU č. 1. Nevím, kde se ta zbylá energie vzala, ale před druhou hodinou ranní jsme tu!
Radhošť kaple 1129 m .n.m. je naším odpočinkovým místem. (fotka je pořízena z našeho tréninku) Rozhodujeme se. Dáme si svačinku, odpočineme si a půjdeme dále. Vítá nás kontrolní štáb a opět nás povzbuzuje. Jsou skvělí. Z naší plnohodnotné přestávky je pauza asi na 15 minut! Hledáme místo k sezení. Nikde nic! Jen z druhé strany kaple nacházíme u vstupu do kaple místo. Máme možnost se opřít o vstupní dveře. Liduška se převléká do suchého…komplet. Já se přioblékám. Fouká tu silný vítr . Sedíme na skvělém místě, až na ten vítr. Ten výhled na blízký nocí osvětlený Frenštát a Ostravsko za ním nám vyráží dech. Nádhera! Z té výšky viditelná osvětlená města jsou dech beroucí záležitostí. A při pohledu vpravo na cestu, kudy jsme před chvílí šli se brouzdá za námi dlouhý světélkující čelovkový had. Chce se nám tu zůstat déle a kochat se. Ale zima a vítr nám vysvětluje, že už tu sedíme nějak dlouho. Pojedli jsme popili a vyrážíme. Necháváme za sebou spoustu odpočívajících a jdeme po „magistrále“, jak jsme si nazvali cestu, která spojuje Pustevny s Radhošťskou kaplí.
Tato cesta je asi nejznámější cestou v Beskydech a mnoho závodníků zná Beskydy jenom z tohoto místa. Lanovkou se nechat vyvézt na Pustevny a projít se po hřebeni ke kapli. To jsme viděli a poznali z našeho putování po Beskydech. Tento asi 3,5 kilometrový úsek je prima procházkou, nebo rodinným výletem. Mírně zvlněný úsek vhodný pro rodiny s dětmi, kde na malém úseku můžete obdivovat krásu Beskyd.
Nedá mi to a znovu se pokouším opravit holi. Přátelé čtenáři na tomto úseku se mi podařilo opravit svou vypůjčenou hůl! Konečně! Nastavil jsem si s radostí vhodnou délku a s úsměvem na rtu si vykračuji jako páv. Byl jsem v tu chvíli na sebe pyšný. Samozřejmě, že tuto radostnou novinku jsem sdělil Lidce. Musel jsem se přeci pochlubit jak jsem šikovný, že? J Kolem čtvrt na čtyři si leháme na stoly jednoho nejmenovaného občerstvení na Pustevnách. Nejmenuji, protože jsme přelezli branku, abychom pochopili, že je zavřeno J a lehli si na zdejší stoly. Potřeboval jsem si srovnat záda z toho pokřivení z holí. Zase jen na pár minut L Venku je zima a vítr zahání i sem. Nedá se nic dělat musíme jít dál. A asi tak po 10 minutách se musíme zvednout a pokračovat v cestě. Teď už dojdeme až dolů na Čeladnou. Tam si snad odpočineme!
Na Pustevnách je otevřeno občerstvení ale fronta teplého občerstvení chtivých závodníků nás nechává chladnými a tak procházíme v klidu kolem nich po zelené turistické značce směr Tanečnice sedlo. U hotelu Tanečnice se mi zdá, že moje svítilna trochu ubrala na intenzitě svícení a tak si vyměňuji baterie za nové. Možná, že jsem ještě nemusel, ale tady při světle hotelového osvětlení mi to připadalo vhodné. Připravil jsem si náhradní baterie do kapsy, až se ozve Lidušky čelovka. Tuto trasu známe už z našeho tréninku a tak víme, že nás čeká další „krpál“ na Čertův mlýn. Pustevny jsou v nadmořské výšce 1018 m a my musíme zdolat cca 200 výškových metrů během tří kilometrů!
Kontrolní procvaknutí našich kartiček a jdeme dál. Jdeme svižně, předbíháme mnoho závodníků. Tohle tempo nám vyhovuje. I já jsem už zatáhl tělo do sportovního módu J a tak se nám jde s chutí. Je to divné, ale nějak necítíme kolem čtvrté hodiny ranní únavu. Myslím, že jsme předběhli více jak sto lidí. Lidka mě chvílemi brzdí, ale vysvětluji jí, že si jdeme odpočinout na Čeladnou. A tihle všichni si tam budou chtít také odpočinout a někam se všichni vejít musíme…nebo také ne! Z Čertova mlýna jdeme lesní cestou asi dva kilometry, míjíme vrchol Kněhyně 1257 m .n.m. asi 150 metrů pod jeho vrcholem. Na vrchol se nesmí z důvodu přírodní rezervace…původně tu měla být také kontrola. Po dvou km úzkou lesní cestičkou, kde míjíme i možnost dočepovat si vodu do lahví ze studánky scházíme na pohodlnou lesní silničku. Kousek za studánkou vyměňuji Lidce baterie ve svítilně. Ty čelovky jsou opravdu skvělé a když předbíháme ostatní, mohu porovnat svítivost našich svítilen s jejich. Hlavně, když jsme se k někomu přiblížili na pár kroků, nemuseli jsme nic říkat. Naše světla udělali práci říci: „s dovolením“ za nás. Světelný kužel jim naznačil sám, že je někdo chce předejít a oni ustoupili.
Lesní silnice od rozcestí Malá Stolová nás dovedla po 4,5 km do Čeladné! Sem přicházíme kolem půl páté ráno a máme za sebou 29 km! Zde je náš další cíl – horský hotel Čeladenka a kontrola označená jako CP. Check Point – bod kde je kontrola, kolem které musí všechny teamy projít bez výjimky. A hlavně je tu možnost občerstvení se ze sponzorských darů J Polévka od Vitany a pití od Nutrendu doplňující energii nám všem přišlo vhod. Rozhodujeme se dohnat spánkový deficit a tak si hledáme místo, kde by jsme hlavu složili. Chvíli se nehostinně skládáme na jednu volnou matraci 1m x 1m! Ale naštěstí ne na dlouho. V půli místnosti připravené na nás rádo by odpočívající se zvedá mladý pár a my zaplňujeme hned jejich místa na ležení. (tato místnost by mohla být jídelnou v hotelu, ale změnila se v noclehárnu. Byly zde připraveny matrace pro dospání probdělé noci, těch kteří to potřebují)
Rychle jsme usnuli, jen jsme se stačili zout z bot. Ten spánek nám pomohl, i když jsme ztratili čas, ale my tu nejsme kvůli času. Myslím, že jsem procitl, tak za deset minut sedm. Následovala povinná návštěva WC J Ženská část osazenstva se nám smála, že ještě nikdy neviděly stát frontu na záchod muže. Já také ne J A největší perličkou bylo to, že frontu stojící pány kroutící se před nutnou potřebou předběhla uklízečka. Zavřela se na toalety a vykonávala svoji práci. Dovedete si představit to týrání střev po ránu? J Lidka měla starost, kde jsem tak dlouho byl. Tak jsem jí popisoval moje ranní utrpení! Smích nás probral! Sbalili jsme se, namazali co se dalo. Nohy, rozkrok a šli jsme ke vchodu. Dáváme si posilňující nápoj a jednu polévku na cestu. Kupuji Coca Colu pro doplnění energie na cestě a vyrážíme k našemu dalšímu cíli.
Na Smrk 1276 m .n.m. Nyní jsme ve výšce 550 m .n.m.! Je čtvrt na osm….
pátek 24. září 2010
II. Beskydská Sedmička Start a noc první - Frenštát - Pindula
Deset... devět... osm... sedm... šest... pět... čtyři... tři... dva... jedna... START!

Je 20. hodin 53 minut a dav
sedmičkářů se dává do pohybu. Úzkou uličkou musí projít 1800 závodníků Beskydské sedmičky. Máme štěstí v tom, že stojíme na správném místě a tak se vydáváme za dobrodružstvím těsném závěsu za budoucími nejlepšími závodníky.
Start ve 20:53 byl pouze symbolický. V čas startu se před námi dává do pohybu i vozidlo městské policie.
Doprovodí nás za město, kde bude i oficiální start. V propozicích je uvedeno, že po velkém výbuchu zbaběle prchá vozidlo policie a ti bystřejší se dovtípí, že je to oficiální start J Vycházíme zatím s vypnutými čelovkami a zataženými trekkingovými holemi. Nejsou třeba. Pouliční osvětlení a trasa kterou nás vedou policisté ven z města, nevyžaduje ani světlo ani oporu. To teprve přijde J
Jdeme úzkými uličkami města, jsme fotografováni místními obyvateli, kteří asi nikdy neviděli takovou masu lidí ve Frenštátě. A my si připadáme zvláštně s tím, že si nás lidé fotí. Nálada je výborná, mnoho lidí, kteří netuší co jsou to Beskydy se vydává s úsměvem za prvními kilometry. I my jdeme s dobrou náladou za tou 87 kilometrovou šíleností J Po
Jdeme úzkými uličkami města, jsme fotografováni místními obyvateli, kteří asi nikdy neviděli takovou masu lidí ve Frenštátě. A my si připadáme zvláštně s tím, že si nás lidé fotí. Nálada je výborná, mnoho lidí, kteří netuší co jsou to Beskydy se vydává s úsměvem za prvními kilometry. I my jdeme s dobrou náladou za tou 87 kilometrovou šíleností J Po
odbočení z náměstí procházíme alejí stromů, která nás vede pod „vítězný“ oblouk (viadukt pod železniční tratí). Tam místní hasiči osvětlují tento úzký průchod. Tím, že jsme na začátku průvodu procházíme bez problémů a zdržení, tímto zúženým prostorem. Ale ani jsme neslyšeli, že by tu někdo časově uvázl.
Za viaduktem odbočujeme oproti původnímu plánu (po zelené turistické trase) doleva a míjíme hotel Bartoš. Který jsme měli obejít a jít se přes úzký mostek směrem na Horečky (místní chatová „osada“) a dále směr Velký Javorník. Nás policisté vedou kolem místní panelákové zástavby na hlavní silnici, která vede pod Horečkami a kde je pro nás vytyčený koridor. Tady, kde jsme se dostali na čtyř proudovou silnici nad nás vystřelují organizátoři ohňostrojové světlice. Nádhera i ohlušující zvuk zároveň. Jdeme totiž v těsné blízkosti místa, kde se světlice vystřelují. A ti bystřejší z nás pochopili, že je to čas startu J Několik desítek „natrénovaných“ před námi mizí v dáli. A náš jedno litý dav se mění na běžce a chodce J Nás chodce nechává totiž startovní vřava v klidu. Po několika m
etrech odbočujeme doprava z hlavní silnice a stále pokračujeme po asfaltové silnici směr už několikrát zmíněné Horečky. Silnice se začíná klikatit a také zvedat L
Beru si vypůjčené trekkingové hole a chci si je upravit na potřebnou délku, ale malé zkušenosti (vlastně žádné zkušenosti s těmito hůlkami) mi vyrážejí dech. V té euforii vysunuji hůlky více než je povoleno a jen tak tak, že jsem je „nerozebral“ úplně! Mám půjčené hůlky, dva kilometry
za sebou a já se nemám skoro o co opírat. A to nemluvím o tom, že budu muset kupovat jiné hole. Hrůza. Držím hole tak abych je více nezničil. Ulehčuji levou stranu a několikrát se pokouším je opravit. Nedaří se mi to! Daň za to přijde brzy L Kolem půl desáté se dostáváme na rozcestí „Pod Javorníkem“. Tady s Liduškou poznáváme trasu, kde jsme se byli spolu podívat. Podívat je špatné slovo…byli jsme zde trénovat, projít si noční část trasy. Tady na rozcestníku se vydáváme po původní „zelené“ trase a tady se už také
začíná vytvářet kolona „partyzánů“. Proč partyzánů, protože od tohoto místa musíme jít po jednom a za sebou.

Frenštát má nadmořskou výšku někde kolem 370 m .n.m. a vrchol Javorníku je 918 m .n.m.! Vrcholem a zároveň kontrolním bodem Javorníku s Lidkou procházíme už kolem půl jedenácté! Máme za sebou prvních 6 kilometrů a prvních 550 výškových metrů. Těch ještě bude. V cíli by jsme měli mít za sebou desetkrát tolik výškových metrů než těch 550 co máme za sebou. Ještě chci zmínit dojmy z posledních dvou kilometrů.
Stoupání na Javorník je jedno úzké nekonečné schodiště. Postupujeme jeden za druhým, a ten kdo si v tomto proudu chce odpočinout musí jít „někam“ na stranu. Před vstupem od rozcestí do lesní cesty se to na mýtině zastavuje. Dav lidí se chce vměstnat do úzkého prostoru. Nechci si ani představit jak to tu vypadá asi za pět set lid
í za námi. Hlídáme se s Liduškou navzájem. Kdo by se tu opozdil musí „někde“ na toho druhého počkat. Ale nám se daří jít po spolu. Od tohoto bodu je to na vrchol traverzovité stoupání. Dřina a zase dřina. Výstup na Javorník je jeden z nejtěžších, ale musí to být zrovna ten první? Už jsme ho znali z našeho tréninku. Ale i dřina má své dobré stránky. Když jsme měli tu možnost ohlédnout se zpátky. Naskytl se nám krásný uchvacující pohled. Stovky svítilen umístněných na hlavách závodníků se pomalu sune směrem na vrchol. Předlouhá šňůra světélkujícího pochodujícího hada. Nádhera. Uvědomujeme s
i, v kterém místě průvodu asi jsme. Za námi je už asi dvoukilometrový průvod. Mám chuť se zastavit na delší dobu a kochat se pohledem na tu šňůru perel. Jenže tisíci hlaví dav nás tlačí dál. Kolem půl jedenácté už dosahujeme vrcholu Javorníku. První vrchol je za námi.
Součástí závodu je i kontrolní kartička, kde si necháváme označovat průchod kontrolním bodem. Zde na Javorníku je výjimka. Pro velké množství závodníků se zde neoznačuje kartička (pro možné velké zdržení závodníků při jednotlivém označování), ale na zemi je napsané kontrolní číslo, které si máme zapamatovat a v cíli oznámit.

Jdeme dále. Nechceme se zdržovat. Za pochodu si dáváme banán a musím říci, že nám přijde vhod. Jak chuťově, tak i pocitem, že se nám jde lépe a že nám doplnil ztracenou energii. Z Velkého Javorníku scházíme po červené turistické trase. Dva kilometry a na rozcestníku pak změníme červenou za modrou. Cesta ubíhá překvapivě rychle. Předcházíme stále více závodníků. Máme velkou chuť závodit, i když v našich měřítkách. Neběžíme, ale zrychleným krokem ukrajujeme stále více metrů z celkového počtu kilometrů. Dostáváme se až k bodu, kde musíme zvolnit. Na trase z Javorníku na Pinduli nás čeká 400 metrů dlouhý krutý sestup. A my jsme tu. Pomalu sestupujeme tímto místem. Procházíme mezi kořeny a kdyby pršelo nevím nevím. Přátelé, kdo nezná trekkingové hole v praxi, musím vám říci můj názor na ně. Nebýt jich nedošli by jsme tak daleko. Díky holím jsme si ušetřili kolena. Odlehčování kolenou nám pomohlo dojít až tam kam jsme došli. V mém případě a v tomto místě se mi ještě moc neosvědčily. Můj první pokus na trase o nastavení holí se mi mstí nejvíce asi v tomto nepříjemném úseku. Mé odlehčování jedné strany mi dávají znát mé záda. Začíná mě píchat v pravé části žeber. Bolí to a také trochu dávám za vinu bolesti mému vypůjčenému batohu. Chyba! Až později zjistím, že bolest opravdu pochází z porouchaných holí. Prudké klesání je za námi a my scházíme na promočenou bahnitou, ale už širokou lesní cestu. Zbytek trasy k Pinduli opět ubíhá rychle až na pár desítek metrů sestupu k hlavní silnici. Je tu před Zbojnickou Kolibou kamenitý sestup a málo místa. My máme stále chuť sestupovat podle vlastního tempa a tak předcházíme pár závodníků. Do místa, kde se nedá moc předbíhat. Paní, která si jde svým tempem a nedochází jí, že by mohla na chvilku ustoupit na stranu, aby jí mohli předejít ostatní jde si svou cestou. Lidka využívá širšího místa, ale kluzké kameny jí zabraňují pokračovat dále. Padá na záda a bílá bunda mění barvu J Nic se jí nestalo. Vlastně ani nestačila spadnout až na zem. Jen si označila bundu a rychle pokračovala v dále. Jen já jsem nestačil předejít těch pět lidí co ona. K silnici přichází asi minutu přede mnou a zastavuje se u pořadatelů, kteří dávají pozor na bezpečný přechod přes hlavní silnici. „Jen pojď, Pepa přijde“ slyší od pořadatelů J Během chvíle ji docházím a pokračujeme společně dále. Směr Radhošť. Jsme v 550 m.n.m.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)