Na Zlatníku se setkáváme se spolu bojovníky z jindřichohradecka. Manželé Šulerovi z Dačic. Lehli si na plachtu, kterou jsme opustili. Zdáli se mi povědomí. Domlouváme se, že až se prospíme, budeme pokračovat společně dále.
V devět hodin je tedy budíme, že budeme pokračovat dále. Odcházíme dříve než jsme si předsevzali. Oblékáme se obouváme a v tom z druhé strany místnosti se ozývá dívčina (mladá paní přesněji, že Kačko). Jestli někdo odchází a jestli může jít s námi. Zní její otázka. My jí odpovídáme, že odcházíme a jestli chce může jít s námi. Původně jsme si mysleli, že půjdeme sami. Sbalili jsme se, vyšli ven, že počkáme na ostatní. Organizátor nám sděluje o problému, který řeší. Hledají se dva závodníci. Není kde jsou. Jen to, že mají potíže a mají vybitý telefon. Horská služba je hledá, ale nevědí, kde přesně jsou. Vypadá to špatně! Jestli je co nejdříve nenajdou mohlo by to skončit tragicky! A to nikdo nechce.
Organizátor nám doporučuje nejít dál. Zapisuje si naše startovní čísla spolu se jmény a časem našeho odchodu. Před vchodem stojí mladý muž, který se k nám také přidává. A tak naše šesti členná skupina se v čase 21:15 vydává za dalšími kilometry. Zapínáme čelovky a hurá do kopců! Cestou si povídáme se Šulerovými. Kačka s Danem jsou pár metrů za námi. Ze Zlatníku jdeme po pohodlné cestě. Je to skvělá lesní asfaltka a sklon silnice je po předchozích stoupáních velice „příjemný“. Pohodlně po 1,5 km přicházíme na rozcestí Klaus, kde se otáčíme o 170 stupňů zpět. Na rozcestníku čteme, že náš další bod jménem Plato je za 2,3 km . Takhle pohodově jsme za celou dobu závodu ještě nepostupovali. Opravdu sklon trasy byl oproti minulému „mírný“. Stačili jsme si povídat. To bylo co říci! Většinou jsme „funěli“ do kopce bez jediného slova.
Asi 2 km od Zlatníku zvoní Kačce telefon. Volá Libor. Jaký Libor? Byl to Libor Uher. Slyšíme obavy a vzrušený hovor. Kačka pouští zvuk do reproduktoru. Teď až víme o co jde. Libor se ujišťuje jak jsme na tom fyzicky. Má trápení s hledáním těch ztracených. A byl by raději, kdybychom to raději vzdali. My se však cítíme v pohodě a i Kateřina Libora ubezpečuje o naší fyzičce. Libor nás upozorňuje na trasu a doporučuje nám, kdybychom cítili únavu, abychom vzdali a vrátili se na Zlatník. Potvrzujeme mu, že jsme v pořádku a že se cítíme být v pořádku. Tady až zjišťujeme, kdo s námi jde.
Kateřina Piechovicz je šéf redaktorkou krajského vydávání týdenníku Sedmička. A vlastně má na svědomí mediální zpopularizování této akce. Nebýt celostátní medializace v Sedmičce, asi by Libor měl závody takové jaké původně chtěl. Pro blízké extrémní závodníky jeho kategorie. Ale za nás hobíky turisty musím říci, že jsem rád, že umožnili jít takovýto závod i těm co nedělají vrcholové sporty.
A s Liborem jsou ještě příbuzní. Dobré ne? Kačka šla už z Lysé hory sama. Její kolegyně vzdala. Libor prý na nás počká na Morávce a tam se domluvíme dále. Jeho úmysl je ale předčasně skončit závod. Netušili jsme jak to myslí vážně. Nemáme prý ani chodit na Travný ke kontrole. Tuto kontrolu nám prý uznají. Vyslechli jsme informace a trochu rozpačitě postupujeme dále.
Opravdu nezvykle rychle jsme došli na další bod. Rozcestník Plato je na mýtině v lese. Pár metrů před námi je malé zastřešené posezení. Nejdeme tam. Měníme žlutou turistickou trasu za zelenou. Náš směr se opět lomí ve velkém úhlu zpátky, tentokrát doleva. Tady se cesta více zvedá, ale pořád přijatelně. Čeká nás podle značení 2,6 km k dalšímu rozcestníku. Travný rozcestí je jen 700 metrů od vrcholu kam se má odbočit na kontrolní bod č. 5. Za necelou hodinu jsme tu a potkáváme tu skupinu asi 15 lidí, kteří čekali na potvrzení kontrolní karty! Jeden z nich se vydal na vrchol Travného 1203 m .n.m. se všemi kartičkami pro potvrzení. Oznámili jsme jim situaci, upozornili je na rizika a šli jsme dále. Jak nám Libor vysvětlil, nemuseli jsme si jít pro potvrzení.
Do teď to byla procházka rajskou zahradou proti tomu, co nás čekalo! Z pěti kilometrů co jsme měli před sebou bylo asi polovina nepříjemný sestup. A z té poloviny téměř dva kilometry byl HROZNÝ sestup. Jestli se tomu dá tak říci. To co nás čekalo jsem si ani v duchu nepředstavoval. Nic tak hrozného jsem neviděl. Nevím jak tento bolestivý sestup popsat. Bolest a zase bolest! Představte si černou sjezdovku. Tu jsme museli sejít. Nešlo ji sestupovat jinak, než pohybem podobným jízdě na lyžích. Samý oblouček ale po vlastních nohou. Někdo volil sestup formou bočního sestupu jak po schodech. Kdo dělal obloučky se musel vyrovnat s ohýbáním nohou podle sjezdovky. Kdo měl lepší styl nevím. Vyzkoušeli jsme všechno, ale kolena bolely.
Kolem jedné hodiny ranní jsme slezli na konec sjezdovky. Sviňorka se jmenuje a to si pište, že těch nadávek po cestě dolů bylo! Uvítal nás Libor Uher a sdělil nám, že ukončil závod! To byla pro nás rána. Kačka si chtěla před něj kleknout a odprosit ho, aby nás pustil dále. Ne, je konec! Stále hledali ty dva nešťastníky! Kdo by neměl strach, aby mu někdo na jeho akci zemřel?!
Chvíli před námi odjel autobus plný lidí zpět do Frenštátu a my jedeme dalším Jsme smutní. Chápeme Libora stanovisko, ale nemůžeme se s tím stavem smířit. Máme před sebou posledních 12 km a máme na to necelých 12 hodin. To musíme dojít, to by jsme došli. Ale na druhé straně chápeme i Libora.
Na chatě si dáváme občerstvení, pomalu se uklidňujeme a smiřujeme s tím, že pro nás i ostatní závod skončil. Je to škoda, mohli jsme tu dát kolenům klid a oddech.
Dvanáct kilometrů a dvanáct hodin!
S námi tu také sedí pár, který patří mezi kategorii sport. Muž a žena, kteří nás několikrát rychlým tempem předběhli, ale o to déle pak odpočívali. Asi hlavně ze ženského popudu. V autobuse s námi nejeli. Pokračovali dále přes zákaz. A k našemu velkému překvapení si druhý den stoupli na bednu vítězů! Komentovat jejich postup také nebudu. Bylo toho více co jsme se o nich cestou dozvěděli. Tedy co nám sami ukázali. To je po Plzeňácích druhá kategorie, kterou by jsem mohl popsat samostatným článkem.
Sedáme si znaveni ale smutní, že nemůžeme jít dále do autobusu, který nás dovezl až do Frenštátu.