Vypůjčeno z kamer chmi.cz
čtvrtek 25. listopadu 2010
úterý 23. listopadu 2010
úterý 2. listopadu 2010
Návštěva Bílých Karpat
Je neděle 24.10. a my už zase vyjíždíme za dalšími nastoupanými kilometry! A náš dnešní cíl? Je to jeden z vrcholů Bílých Karpat - Velká Javořina 970 m.n.m.
Nedělní ranní sluníčko nám slibuje pěkný výlet. Do batohů si ale balíme teplejší věci. Ve stínu je zima a nedá se v tuto dobu čekat na teplejší počasí. Do auta sedáme a vyjíždíme kolem půl desáté. komu by se chtělo při neděli vstávat dříve, že? :-) Máme to do Bílých Karpat něco málo přes 30 kilometrů a tak nemusíme chvátat. V Uherském Brodě nakupujeme v jednom nejmenovaném supermarketu občerstvení na celý den.
Zapomněl jsem si vzít mapu, ale naštěstí ještě hlava funguje a bez problémů přijíždíme do obce Strání. Vím, že součástí této obce je i část Květná. Na internetu jsem si prohlédl letecký snímek Květné a vyhledal jsem si místo našeho možného místa na zaparkování. Objevil jsem větší parkoviště za kostelem. Jenže, když jsme Stráním a Květnou projížděli, tak jsme žádný kostel na levé straně ve směru jízdy nenašli! A jestli jste se dívali do mapy, kde tyto obce vlastně leží, zjistili jste stejně jako my, že na hranici ze Slovenskem je velmi blízko. Projeli jsme obcí až jsme se museli otočit před Slovenskou hranicí. Cestou zpět jsme objevili naše vyhlédnuté parkoviště. Bylo za místní restaurací a parkoviště je součástí místního autobusového nádraží.
Venku je chladno a tak tu není ani problém zaparkovat. Připravili jsme se na cestu a po půl jedenácté se vydáváme na cestu. Bez mapy! Vím jen, že na Velký Javorník vede pouze jedna a to zelená turistická značka. Vidíme ji už od auta a doufám, že značení této cesty bude v pořádku. Ale značení bylo jako vždy v naprostém pořádku.
Jdeme chvíli kolem hlavní silnice, ale ne na dlouho. Asi po dvou stech metrech odbočujeme doprava. Procházíme úzkou uličkou vedoucí do lesa. Tento převážně bukový les hraje podzimními barvami. Slunce prosvětluje cestu a my rychle poznáváme co nás čeká. Cesta se rychle už od začátku zvedá. A tak některé oblečení rychle mění své místo :-) Jedna z vrstev se stěhuje zpátky do batohu. Jsou to mikiny. Hustý porost chrání naši cestu před chladem a větrem a tak je nám relativně teplo. Komu by nebylo s tím stoupáním :-) Nádherný podzim! Mám rád podzimní barvy. Těším se co nás čeká, těším se na výhledy do krajiny. Jsem zvědavý.
Po kilometru se dostáváme na rozcestí "Nad Květnou". Tady čteme, že nás čeká 4 kilometry dlouhý výstup k chatě Veľká Javorina - Holubyho chata. Chata je už na Slovenské straně. Stále ještě máme úsměv na rtu. Opravdu, nálada je skvělá. Až na jednu maličkost. Lidka nemá brýle. Odcházela od auta prý s brýlemi (slunečními) a teď na batohu, kde původně byly nejsou. Jsme už daleko. Jestli se vrátíme už asi nemá cenu pokračovat dále. Snad brýle budou v autě. Nevím, kde by vypadly. Rozhodujeme se jít dál a výše. (brýle se nenašly)
Bukový les je hodně otevřený. Je vidět mezi stromy daleko. Naše cesta vede těsně vedle široké lesní cesty. Ani se nedivím proč vede v těsné blízkosti. Lesní cesta je "rozvrtaná" od lesních strojů. Těžká technika a těžké dřevo za stroji udělala na této cestě své. Hluboké vyjeté koleje a "naleštěná" cesta uprostřed je pro turisty k nepoužití. Jsme rádi, uzoučká cestička klikatící se vedle této "pracovní silnice" je velmi příjemná. Dobře se po ní jde. Měkké podloží je balzámem na nohy (jen kdyby nebylo toho kopce před námi).
Jdeme už asi hodinu. Dáváme si přestávku. Svačinka, doplnění pitného režimu a odpočinek nohám. Dnes nám to nejde tak rychle jak by jsme si představovali. Uznáváme a porovnáváme výstup s Beskydskou Sedmičkou. Tam nás dav vytlačil na vrchol ani jsme nevěděli jak. A tady jdeme sami. Už od začátku této trasy zjišťujeme, že touto trasou moc turistů nechodí. Cesty jsou jen málo prošlapané a je to vlastně dobře. Nechtěl bych zažít to davové šílenství jako v Tatrách. Tady jdete opravdu sami. Uvědomujeme si jedno. Je tu ticho! Není slyšet ani ptáčka. Hluboké ticho! Je to zvláštní, takové ticho v lese jsem nikdy nezažil.
Asi po třech kilometrech v nadmořské výšce 800 metrů jsme se dostali k místu označeném jako pásmu, od kterého se dále nechává les napospas samo sobě. Tady se nechává vše tak jak padne. A les se s tím musí vyrovnat sám. A také to tak vypadá. Padlé stromy musíme složitě přelézat. Ale i toto má své kouzlo. Jen kdyby mokré buky tolik neklouzaly. Nestěžujeme si. Je to vlastně zpestření. S přibývající výškou se mění počasí. Mlha nám podává ruku a v tuhle chvíli je ještě vidět daleko. Cesta ubíhá pomalu. Překračujeme stále větší množství stromů. Těchto 80 výškových metrů stálo za to :-) Kamzíci, tak jsme si připadali :-)
Před jednou hodinou přicházíme k dalšímu rozcestníku - Pod Jelencem. Odtud je to na Velkou Javořinu podle značení jeden kilometr.
V tuto chvíli jsme se dostali na Česko Slovenskou hranici. A cesta, po které jdeme na Javorník tvoří dělící čáru mezi Českou a Slovenskou republikou. Zajímalo by mě historie této současné a hlavně minulé společné hranice. Musím to zjistit :-) Nechápu, kde se tu vzala vojenská základna spolu s rozhlednou. Snad je to pozůstatek z první republiky?! Nevím, až zjistím povím :-)
Mlha nám dělá čím dál většího společníka.
Je vidět sotva na padesát metrů! Víme jen, že vpravo jsou Čechy a vlevo Slovensko. Kam jdeme nevíme. Věříme cestě, která je zpevněná a je nám jasné, že byla vytvořena pro kontrolu hranic. Míjíme hraniční patníky a přemýšlíme o nápisech na nich a jejich významech. Zdá se, že jsou vystavěny po každých sto metrech.
Snad už nejsme daleko od cíle? Jdeme dále a s odečítáním metrů podle patníků je příjemné. Víme kolik jsme ušli a kolik máme před sebou. Je stále chladno, ale my jsme se oblékli tak jak jsme měli. Ale čepičku nesundám, to tedy ne :-)
Už nemůžeme být daleko. Cestou si prohlížíme mapku Karpat, která je součástí označení chráněného území Bílých Karpat. Už teď se těším na náš další výlet a návštěvu Karpat. Severovýchodně od Velké Javořiny je náš další plánovaný cíl je rozhledna a vrchol na Velkém Lopeníku.
Ve čtvrt na dvě jsme u chaty, zvané Holubyho. Tady zjišťujeme, že náš cíl je někde v mlze nad námi a musíme na Javořinu dostat po červené turistické stezce. U chaty se nezdržujeme a po sjezdovce stoupáme na vrchol. Během patnácti minut jsme tu! Konečně!
Jenže mlha nám nedovoluje vidět to, co by jsme chtěli. Vysílač je ponořen do husté mlhy a i když stojím přímo pod ním. Nevidím dále než nějakých patnáct metrů nad sebe. Takže žádné nadšení. Obcházíme vysílač a budovy, které k vysílači patří. A o výhledu do krajiny...NIC. S mlhou není vidět nic.
Vracíme se k turistickému značení, které nás posílá téměř zpátky. Jdeme po značení a objevujeme rozcestník a značení vrcholového bodu Velké Javořiny. Je tu napsán metrický údaj. 970 m.n.m. Toto označení je ale posunuto o několik metrů pod vrchol. Horizont je pod vysílačem. Než se stačíme rozkoukat mlha začala ustupovat. U rozcestníku se zapisujeme do pamětní knihy. A prý si na stránkách výškovnice.cz můžeme přečíst náš zápis. K dnešnímu datu tu ještě není. Vysílač se nám začíná odkrývat v plné kráse a také panorama okolí Bílých Karpat je každým okamžikem výraznější. Proto jsme sem také přišli, že!
Zima a studený vítr nás nenechá na tomto místě příliš dlouho. Během pár minut se vydáváme na cestu zpátky. Brrr. Scházíme podél hranice níže někam, kde by jsme mohli posvačit, vlastně poobědvat. Dočasným azylem se nám stává chatka horní části lyžařského vleku. Tedy pouze závětrná strana této "budky". Stačí nám pro občerstvení, protože dotěrný vítr se dostává i do těchto míst. Je nám zima a nechceme riskovat prochladnutí. Během pár minut se zvedáme a scházíme do přívětivějších míst. Lesní porost a slunce, které začíná "trochu" převládat nad tímto pochmurným počasím nám poskytl příjemnější chůzi. Jsme zpět na hraniční cestě a mám chuť ještě navštívit jednu památku zdejších kopců. Rozhlednu Jelenec. Nevíme o ní nic. Ale už z dálky, teď, když mlha zcela zmizela se tato bývalá vojenská rozhledna vypíná na protějším kopci. Těším se tam! Teď cesta ubíhá vcelku rychle. Jdeme po horizontu a cesta se začala zvedat až v těsné blízkosti rozhledny. Rozhledny? Když jsem přijdete, čekali by jste tu spíše pásku se zákazem vstupu. Zarostlé asi vojenské stavení s rozhlednou zarostlou mladým stromovým porostem. Trochu váhám nad pevností a bezpečností této "rozhledny". Nakonec se rozhoduji a vyrážím sám bez Lidky na tuto věž. Po žebříku pomalu vystupuji vzhůru. Myslím na to jak tu vojáci museli deno denně vylézat do nejhornějšího patra a tady třeba v zimě museli pobývat. Vylézám až do nejvyššího patra a necítím se tu zrovna bezpečně. Chybí tu už střecha a pláty železa se válejí po podlaze. Nepříjemný pocit! Raději slézám o patro níže. Pár fotek do blízkého okolí. Protější Velká Javořina se opět pomalu noří do mlžného oparu.
Cestou dolů se potkávám s rodinkou ze Slovenska. Prohodíme pár slov a vracím se za Liduškou.
Je 15. hodin a my se vydáváme na cestu zpáteční. Tady už není co rozepisovat více. Jen to, že za hodinu a půl jsme byli v obci a sedli jsme si v místní restauraci na kávičku a česnekovou polévku. Tady jsme si poseděli necelou hodinku a jeli jsme domů. Když jsme vyšli z restaurace k našemu překvapení venku pršelo. Jen jsme se na sebe koukli a s úsměvem jsme se vydali k autu.
To byl výlet na Velkou Javořinu.
Trasa výletu je k nahlédnutí ZDE...
Nedělní ranní sluníčko nám slibuje pěkný výlet. Do batohů si ale balíme teplejší věci. Ve stínu je zima a nedá se v tuto dobu čekat na teplejší počasí. Do auta sedáme a vyjíždíme kolem půl desáté. komu by se chtělo při neděli vstávat dříve, že? :-) Máme to do Bílých Karpat něco málo přes 30 kilometrů a tak nemusíme chvátat. V Uherském Brodě nakupujeme v jednom nejmenovaném supermarketu občerstvení na celý den.
Zapomněl jsem si vzít mapu, ale naštěstí ještě hlava funguje a bez problémů přijíždíme do obce Strání. Vím, že součástí této obce je i část Květná. Na internetu jsem si prohlédl letecký snímek Květné a vyhledal jsem si místo našeho možného místa na zaparkování. Objevil jsem větší parkoviště za kostelem. Jenže, když jsme Stráním a Květnou projížděli, tak jsme žádný kostel na levé straně ve směru jízdy nenašli! A jestli jste se dívali do mapy, kde tyto obce vlastně leží, zjistili jste stejně jako my, že na hranici ze Slovenskem je velmi blízko. Projeli jsme obcí až jsme se museli otočit před Slovenskou hranicí. Cestou zpět jsme objevili naše vyhlédnuté parkoviště. Bylo za místní restaurací a parkoviště je součástí místního autobusového nádraží.
Venku je chladno a tak tu není ani problém zaparkovat. Připravili jsme se na cestu a po půl jedenácté se vydáváme na cestu. Bez mapy! Vím jen, že na Velký Javorník vede pouze jedna a to zelená turistická značka. Vidíme ji už od auta a doufám, že značení této cesty bude v pořádku. Ale značení bylo jako vždy v naprostém pořádku.
Jdeme chvíli kolem hlavní silnice, ale ne na dlouho. Asi po dvou stech metrech odbočujeme doprava. Procházíme úzkou uličkou vedoucí do lesa. Tento převážně bukový les hraje podzimními barvami. Slunce prosvětluje cestu a my rychle poznáváme co nás čeká. Cesta se rychle už od začátku zvedá. A tak některé oblečení rychle mění své místo :-) Jedna z vrstev se stěhuje zpátky do batohu. Jsou to mikiny. Hustý porost chrání naši cestu před chladem a větrem a tak je nám relativně teplo. Komu by nebylo s tím stoupáním :-) Nádherný podzim! Mám rád podzimní barvy. Těším se co nás čeká, těším se na výhledy do krajiny. Jsem zvědavý.
Po kilometru se dostáváme na rozcestí "Nad Květnou". Tady čteme, že nás čeká 4 kilometry dlouhý výstup k chatě Veľká Javorina - Holubyho chata. Chata je už na Slovenské straně. Stále ještě máme úsměv na rtu. Opravdu, nálada je skvělá. Až na jednu maličkost. Lidka nemá brýle. Odcházela od auta prý s brýlemi (slunečními) a teď na batohu, kde původně byly nejsou. Jsme už daleko. Jestli se vrátíme už asi nemá cenu pokračovat dále. Snad brýle budou v autě. Nevím, kde by vypadly. Rozhodujeme se jít dál a výše. (brýle se nenašly)
Bukový les je hodně otevřený. Je vidět mezi stromy daleko. Naše cesta vede těsně vedle široké lesní cesty. Ani se nedivím proč vede v těsné blízkosti. Lesní cesta je "rozvrtaná" od lesních strojů. Těžká technika a těžké dřevo za stroji udělala na této cestě své. Hluboké vyjeté koleje a "naleštěná" cesta uprostřed je pro turisty k nepoužití. Jsme rádi, uzoučká cestička klikatící se vedle této "pracovní silnice" je velmi příjemná. Dobře se po ní jde. Měkké podloží je balzámem na nohy (jen kdyby nebylo toho kopce před námi).
Jdeme už asi hodinu. Dáváme si přestávku. Svačinka, doplnění pitného režimu a odpočinek nohám. Dnes nám to nejde tak rychle jak by jsme si představovali. Uznáváme a porovnáváme výstup s Beskydskou Sedmičkou. Tam nás dav vytlačil na vrchol ani jsme nevěděli jak. A tady jdeme sami. Už od začátku této trasy zjišťujeme, že touto trasou moc turistů nechodí. Cesty jsou jen málo prošlapané a je to vlastně dobře. Nechtěl bych zažít to davové šílenství jako v Tatrách. Tady jdete opravdu sami. Uvědomujeme si jedno. Je tu ticho! Není slyšet ani ptáčka. Hluboké ticho! Je to zvláštní, takové ticho v lese jsem nikdy nezažil.
Asi po třech kilometrech v nadmořské výšce 800 metrů jsme se dostali k místu označeném jako pásmu, od kterého se dále nechává les napospas samo sobě. Tady se nechává vše tak jak padne. A les se s tím musí vyrovnat sám. A také to tak vypadá. Padlé stromy musíme složitě přelézat. Ale i toto má své kouzlo. Jen kdyby mokré buky tolik neklouzaly. Nestěžujeme si. Je to vlastně zpestření. S přibývající výškou se mění počasí. Mlha nám podává ruku a v tuhle chvíli je ještě vidět daleko. Cesta ubíhá pomalu. Překračujeme stále větší množství stromů. Těchto 80 výškových metrů stálo za to :-) Kamzíci, tak jsme si připadali :-)
Před jednou hodinou přicházíme k dalšímu rozcestníku - Pod Jelencem. Odtud je to na Velkou Javořinu podle značení jeden kilometr.
V tuto chvíli jsme se dostali na Česko Slovenskou hranici. A cesta, po které jdeme na Javorník tvoří dělící čáru mezi Českou a Slovenskou republikou. Zajímalo by mě historie této současné a hlavně minulé společné hranice. Musím to zjistit :-) Nechápu, kde se tu vzala vojenská základna spolu s rozhlednou. Snad je to pozůstatek z první republiky?! Nevím, až zjistím povím :-)
Mlha nám dělá čím dál většího společníka.
Je vidět sotva na padesát metrů! Víme jen, že vpravo jsou Čechy a vlevo Slovensko. Kam jdeme nevíme. Věříme cestě, která je zpevněná a je nám jasné, že byla vytvořena pro kontrolu hranic. Míjíme hraniční patníky a přemýšlíme o nápisech na nich a jejich významech. Zdá se, že jsou vystavěny po každých sto metrech.
Snad už nejsme daleko od cíle? Jdeme dále a s odečítáním metrů podle patníků je příjemné. Víme kolik jsme ušli a kolik máme před sebou. Je stále chladno, ale my jsme se oblékli tak jak jsme měli. Ale čepičku nesundám, to tedy ne :-)
Už nemůžeme být daleko. Cestou si prohlížíme mapku Karpat, která je součástí označení chráněného území Bílých Karpat. Už teď se těším na náš další výlet a návštěvu Karpat. Severovýchodně od Velké Javořiny je náš další plánovaný cíl je rozhledna a vrchol na Velkém Lopeníku.
Ve čtvrt na dvě jsme u chaty, zvané Holubyho. Tady zjišťujeme, že náš cíl je někde v mlze nad námi a musíme na Javořinu dostat po červené turistické stezce. U chaty se nezdržujeme a po sjezdovce stoupáme na vrchol. Během patnácti minut jsme tu! Konečně!
Jenže mlha nám nedovoluje vidět to, co by jsme chtěli. Vysílač je ponořen do husté mlhy a i když stojím přímo pod ním. Nevidím dále než nějakých patnáct metrů nad sebe. Takže žádné nadšení. Obcházíme vysílač a budovy, které k vysílači patří. A o výhledu do krajiny...NIC. S mlhou není vidět nic.
Vracíme se k turistickému značení, které nás posílá téměř zpátky. Jdeme po značení a objevujeme rozcestník a značení vrcholového bodu Velké Javořiny. Je tu napsán metrický údaj. 970 m.n.m. Toto označení je ale posunuto o několik metrů pod vrchol. Horizont je pod vysílačem. Než se stačíme rozkoukat mlha začala ustupovat. U rozcestníku se zapisujeme do pamětní knihy. A prý si na stránkách výškovnice.cz můžeme přečíst náš zápis. K dnešnímu datu tu ještě není. Vysílač se nám začíná odkrývat v plné kráse a také panorama okolí Bílých Karpat je každým okamžikem výraznější. Proto jsme sem také přišli, že!
Je 15. hodin a my se vydáváme na cestu zpáteční. Tady už není co rozepisovat více. Jen to, že za hodinu a půl jsme byli v obci a sedli jsme si v místní restauraci na kávičku a česnekovou polévku. Tady jsme si poseděli necelou hodinku a jeli jsme domů. Když jsme vyšli z restaurace k našemu překvapení venku pršelo. Jen jsme se na sebe koukli a s úsměvem jsme se vydali k autu.
To byl výlet na Velkou Javořinu.
Trasa výletu je k nahlédnutí ZDE...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)