pátek 24. září 2010

II. Beskydská Sedmička Start a noc první - Frenštát - Pindula




Deset... devět... osm... sedm... šest... pět... čtyři... tři... dva... jedna... START!
Je 20. hodin 53 minut a dav
sedmičkářů se dává do pohybu. Úzkou uličkou musí projít 1800 závodníků Beskydské sedmičky. Máme štěstí v tom, že stojíme na správném místě a tak se vydáváme za dobrodružstvím těsném závěsu za budoucími nejlepšími závodníky.
Start ve 20:53 byl pouze symbolický. V čas startu se před námi dává do pohybu i vozidlo městské policie.
Doprovodí nás za město, kde bude i oficiální start. V propozicích je uvedeno, že po velkém výbuchu zbaběle prchá vozidlo policie a ti bystřejší se dovtípí, že je to oficiální start J Vycházíme zatím s vypnutými čelovkami a zataženými trekkingovými holemi. Nejsou třeba. Pouliční osvětlení a trasa kterou nás vedou policisté ven z města, nevyžaduje ani světlo ani oporu. To teprve přijde J

Jdeme úzkými uličkami města, jsme fotografováni místními obyvateli, kteří asi nikdy neviděli takovou masu lidí ve Frenštátě. A my si připadáme zvláštně s tím, že si nás lidé fotí. Nálada je výborná, mnoho lidí, kteří netuší co jsou to Beskydy se vydává s úsměvem za prvními kilometry. I my jdeme s dobrou náladou za tou 87 kilometrovou šíleností J Po 
odbočení z náměstí procházíme alejí stromů, která nás vede pod „vítězný“ oblouk (viadukt pod železniční tratí). Tam místní hasiči osvětlují tento úzký průchod. Tím, že jsme na začátku průvodu procházíme bez problémů a zdržení, tímto zúženým prostorem. Ale ani jsme neslyšeli, že by tu někdo časově uvázl.
Za viaduktem odbočujeme oproti původnímu plánu (po zelené turistické trase) doleva a míjíme hotel Bartoš. Který jsme měli obejít a jít se přes úzký mostek směrem na Horečky (místní chatová „osada“) a dále směr Velký Javorník. Nás policisté vedou kolem místní panelákové zástavby na hlavní silnici, která vede pod Horečkami a kde je pro nás vytyčený koridor. Tady, kde jsme se dostali na čtyř proudovou silnici nad nás vystřelují organizátoři ohňostrojové světlice. Nádhera i ohlušující zvuk zároveň. Jdeme totiž v těsné blízkosti místa, kde se světlice vystřelují. A ti bystřejší z nás pochopili, že je to čas startu J Několik desítek „natrénovaných“ před námi mizí v dáli. A náš jedno litý dav se mění na běžce a chodce J Nás chodce nechává totiž startovní vřava v klidu. Po několika m
etrech odbočujeme doprava z hlavní silnice a stále pokračujeme po asfaltové silnici směr už několikrát zmíněné Horečky. Silnice se začíná klikatit a také zvedat L
Beru si vypůjčené trekkingové hole a chci si je upravit na potřebnou délku, ale malé zkušenosti (vlastně žádné zkušenosti s těmito hůlkami) mi vyrážejí dech. V té euforii vysunuji hůlky více než je povoleno a jen tak tak, že jsem je „nerozebral“ úplně! Mám půjčené hůlky, dva kilometry 

za sebou a já se nemám skoro o co opírat. A to nemluvím o tom, že budu muset kupovat jiné hole. Hrůza. Držím hole tak abych je více nezničil. Ulehčuji levou stranu a několikrát se pokouším je opravit. Nedaří se mi to! Daň za to přijde brzy L Kolem půl desáté se dostáváme na rozcestí „Pod Javorníkem“. Tady s Liduškou poznáváme trasu, kde jsme se byli spolu podívat. Podívat je špatné slovo…byli jsme zde trénovat, projít si noční část trasy. Tady na rozcestníku se vydáváme po původní „zelené“ trase a tady se už také 
začíná vytvářet kolona „partyzánů“. Proč partyzánů, protože od tohoto místa musíme jít po jednom a za sebou.
Terén a úzká lesní stezka nám nedovoluje jít ve více stupech. Hlavně si hlídám Lidušku, abychom byli u sebe. Na dalším stoupání a dvou kilometrech není prostor pro předbíhání, či místa na odpočinek. Zde vlastně začíná závod, ne z časem, ale s vlastními silami. Myslím, že kdo tu byl a vyzkoušel si tuto část trasy asi byl překvapen, jak jsme se „rychle“ dostali na vrchol Javorníku. I když mnoho z nás značně zadýchaných!
Frenštát má nadmořskou výšku někde kolem 370 m.n.m. a vrchol Javorníku je 918 m.n.m.! Vrcholem a zároveň kontrolním bodem Javorníku s Lidkou procházíme už kolem půl jedenácté! Máme za sebou prvních 6 kilometrů a prvních 550 výškových metrů. Těch ještě bude. V cíli by jsme měli mít za sebou desetkrát tolik výškových metrů než těch 550 co máme za sebou. Ještě chci zmínit dojmy z posledních dvou kilometrů.
Stoupání na Javorník je jedno úzké nekonečné schodiště. Postupujeme jeden za druhým, a ten kdo si v tomto proudu chce odpočinout musí jít „někam“ na stranu. Před vstupem od rozcestí do lesní cesty se to na mýtině zastavuje. Dav lidí se chce vměstnat do úzkého prostoru. Nechci si ani představit jak to tu vypadá asi za pět set lid

í za námi. Hlídáme se s Liduškou navzájem. Kdo by se tu opozdil musí „někde“ na toho druhého počkat. Ale nám se daří jít po spolu. Od tohoto bodu je to na vrchol traverzovité stoupání. Dřina a zase dřina. Výstup na Javorník je jeden z nejtěžších, ale musí to být zrovna ten první? Už jsme ho znali z našeho tréninku. Ale i dřina má své dobré stránky. Když jsme měli tu možnost ohlédnout se zpátky. Naskytl se nám krásný uchvacující pohled. Stovky svítilen umístněných na hlavách závodníků se pomalu sune směrem na vrchol. Předlouhá šňůra světélkujícího pochodujícího hada. Nádhera. Uvědomujeme s
i, v kterém místě průvodu asi jsme. Za námi je už asi dvoukilometrový průvod. Mám chuť se zastavit na delší dobu a kochat se pohledem na tu šňůru perel. Jenže tisíci hlaví dav nás tlačí dál. Kolem půl jedenácté už dosahujeme vrcholu Javorníku. První vrchol je za námi.
Součástí závodu je i kontrolní kartička, kde si necháváme označovat průchod kontrolním bodem. Zde na Javorníku je výjimka. Pro velké množství závodníků se zde neoznačuje kartička (pro možné velké zdržení závodníků při jednotlivém označování), ale na zemi je napsané kontrolní číslo, které si máme zapamatovat a v cíli oznámit.
To číslo je 8611 – pro připomenutí. Je to výška hory K2, druhá nejvyšší hora světa!
Jdeme dále. Nechceme se zdržovat. Za pochodu si dáváme banán a musím říci, že nám přijde vhod. Jak chuťově, tak i pocitem, že se nám jde lépe a že nám doplnil ztracenou energii. Z Velkého Javorníku scházíme po červené turistické trase. Dva kilometry a na rozcestníku pak změníme červenou za modrou. Cesta ubíhá překvapivě rychle. Předcházíme stále více závodníků. Máme velkou chuť závodit, i když v našich měřítkách. Neběžíme, ale zrychleným krokem ukrajujeme stále více metrů z celkového počtu kilometrů. Dostáváme se až k bodu, kde musíme zvolnit. Na trase z Javorníku na Pinduli nás čeká 400 metrů dlouhý krutý sestup. A my jsme tu. Pomalu sestupujeme tímto místem. Procházíme mezi kořeny a kdyby pršelo nevím nevím. Přátelé, kdo nezná trekkingové hole v praxi, musím vám říci můj názor na ně. Nebýt jich nedošli by jsme tak daleko. Díky holím jsme si ušetřili kolena. Odlehčování kolenou nám pomohlo dojít až tam kam jsme došli. V mém případě a v tomto místě se mi ještě moc neosvědčily. Můj první pokus na trase o nastavení holí se mi mstí nejvíce asi v tomto nepříjemném úseku. Mé odlehčování jedné strany mi dávají znát mé záda. Začíná mě píchat v pravé části žeber. Bolí to a také trochu dávám za vinu bolesti mému vypůjčenému batohu. Chyba! Až později zjistím, že bolest opravdu pochází z porouchaných holí. Prudké klesání je za námi a my scházíme na promočenou bahnitou, ale už širokou lesní cestu. Zbytek trasy k Pinduli opět ubíhá rychle až na pár desítek metrů sestupu k hlavní silnici. Je tu před Zbojnickou Kolibou kamenitý sestup a málo místa. My máme stále chuť sestupovat podle vlastního tempa a tak předcházíme pár závodníků. Do místa, kde se nedá moc předbíhat. Paní, která si jde svým tempem a nedochází jí, že by mohla na chvilku ustoupit na stranu, aby jí mohli předejít ostatní jde si svou cestou. Lidka využívá širšího místa, ale kluzké kameny jí zabraňují pokračovat dále. Padá na záda a bílá bunda mění barvu J Nic se jí nestalo. Vlastně ani nestačila spadnout až na zem. Jen si označila bundu a rychle pokračovala v dále. Jen já jsem nestačil předejít těch pět lidí co ona. K silnici přichází asi minutu přede mnou a zastavuje se u pořadatelů, kteří dávají pozor na bezpečný přechod přes hlavní silnici. „Jen pojď, Pepa přijde“ slyší od pořadatelů J Během chvíle ji docházím a pokračujeme společně dále. Směr Radhošť. Jsme v 550 m.n.m.

I. Beskydská Sedmička před startem

Málo jsme spali. Alespoň si to tak myslím a hlavně cítím, že bych ještě spal. Jenže nervozita a očekávání neznámého nás nenechá dál v klidu spát. A tak kolem půl osmé ráno jsme už na nohou. Dnes je 17. září 2010
Večer, pozdě do noci jsme s Lidkou připravovali a kombinovali vše co by jsme si mohli vzít s sebou na Beskydskou Sedmičku. Sice v klidu snídáme, ale už je na nás znát, že se naše psychika směřuje jinam - na závod B7! "Jídlo nakoupíme až na místě" - rozhodujeme se pro čerstvé potraviny. Na start do Frenštátu pod Radhoštěm to máme z Ludkovic nějakých 90 km. Během dopoledne musíme naskládat vše do auta, tak aby jsme mohli co nejdříve vyjet do Frenštátu. Náš plán totiž vypadá tak, že se naše auto po příjezdu do Frenu změní v ložnici.

Za tímto účelem jsme vzali do auta matraci spolu s polštářky a dekami :-) Chceme se co nejdříve akreditovat, nakoupit potraviny a jít si do auta lehnout a něco před závodem naspat.

Beskydská Sedmička - O co jde v BESKYDSKÉ SEDMIČCE?



Je to 77 km dlouhý přechod čtrnácti beskydských vrcholů a 7 hlavních kopců Beskyd s výškou přesahující 1000 metrů nad mořem!
Součet nadmořských výšek všech 7 hlavních vrcholů Beskyd = výška 1 himálajské Osmitisícovky
Závod pro sportovce, nadšence a širokou veřejnost aneb ,,Vylez si svoji Ká-dvojku v Beskydech“
Převýšení 5600 m nastoupaných v 77km dlouhém závodě je naprosto stejné jako výstup na druhou nejvyšší horu světa 8611 metrů vysokou K2 (Chogori) z poslední vesnice Acsoli (3000m).
Cílem akce je poznání svých vlastních mezních hranic a schopností.!! Chci dopřát všem, aby si každý člověk mohl vyzkoušet na vlastní kůži, jak těžký a nesnadný bývá výstup na Osmitisícovku.!!
Takto je popsána B7 na úvodní stránce.
Kolem 11. hodiny vyjíždíme z Ludkovic a cestou se zastavujeme na oběd ve Vizovicích. obsluha nic moc, ale oběd nám oběma chutnal. Polepšete se v přístupu k zákazníkovi. Jinak příště zveřejním vaši restauraci jménem :-) Máme i velké štěstí. při návštěvě obchodu se sportem, kde nakupujeme další jednorázové pláštěnky (kdyby jsme zničili ty naše stávající) máme možnost zakoupit značkové brýle Julbo z původní ceny 1450,- Kč za likvidačních 150,-Kč! Po občerstvení a nákupu zbylého potřebného ubíhá cesta už bez zastavení. Tedy skoro. Zastavili jsme se pro doplnění benzinu a cukru v těle v podobě automatové kávy u benzínky. Dál pak rychle míjíme Vsetín a ani nevíme při povídání jak vjíždíme do Frenštátu. Máme štěstí s naším plánem včasného odjezdu z domova. Přijíždíme na poloprázdné parkoviště v blízkosti sokolovny, kde se musíme akreditovat.
Naše cesta od auta "s malým blouděním" vede ihned do sokolovny, kde se registrujeme. Dostáváme tašku a v ní vše potřebné informace o startu a cestě závodu, propagační materiály atd. Hlavně jsou zde laminované kartičky. Jedna je schematická trasa závodu a ta druhá důležitější je kontrolní karta, kde nám budou na kontrolách potvrzovat projití tímto bodem. Z druhé strany kontrolní karty jsou důležité telefonní čísla pro případ nouze. Po vyzvednutí tašky procházíme kolem dvou pořadatelů, kteří nám připevňují identifikační pásky se startovním číslem kolem zápěstí. Jsme označkováni :-) Musíme si na tento pásek dávat velký pozor. Jinak při ztrátě nebo zničení tohoto "náramku" končíme! Byli by jsme při neprokázání se tímto náramkem vyloučeni ze závodu!
Opouštíme sokolovnu, přecházíme do protější budovy. Zdejšího kina. Zde dostáváme pamětní trička s logem závodu: SALOMON-RUN EXTRÉMNÍ PŘECHOD BESKYD JAVORNÍK - JAVOROVÝ. Naše další kroky už vedou po odložení věcí v autě do blízkého obchodu, kde nakupujeme vše zbylé potřebné pro naše přežití. JÍDLO A PITÍ! :-)
Kolem půl čtvrté zaléháme do naší provizorní mobilní ložnice a snažíme se něco naspat. Já za sebe musím říci, že se mi to nepovedlo :-( Liduška asi také nic moc nenaspala! To bude cesta! Přijíždějící auta, otevírání a zavírání dveří kolem stojících aut nás nenechá v klidu usnout. Před 18. hodinou vylézáme z auta a jdeme se projít. Venku je krásně a podle předpovědi by to mělo tak i vydržet. Vyzradím vám něco dopředu ... počasí vydrželo ... ani kapka za celý závod! Frenštát asi dlouho nepamatuje takovou masu lidí v jeho útrobách. Přeplněné obchody, plné restaurace a fronty u občerstvení. Ale kdo by si chtěl představit fronty u stánků na pivo, toho musím zklamat. Tady fronty nejsou. Jen pár odvážných si dává kalíšek s pivem. Ostatní berou přípravu vážně! Procházíme náměstím. Všude plno lidí, reportéři z České televize zpovídají účastníky závodu a na velkoplošném plátně se odečítá čas do startu 2:30:16, 2:30:15...atd.
Obešli jsme náměstí, jestli neuvidíme někoho známého, chvíli jsme poseděli na lavičce, poslechli účastníky kolem a ani ne po 30 minutách po našem příchodu do centra se vracíme zpět do auta. Ještě chceme našim nohám dát malý odpočinek. Zaléháme a máme asi hodinu času, kterou využíváme v leže. S dvacátou hodinou večerní se hrabeme ven z pojízdné ložnice a skládáme vše co budeme potřebovat do našich batohů. Jídlo, pití oblečení, mapy, .... je toho nějak moc, ale nevíme do čeho jdeme a tak je lepší mít pár věcí navíc.
Odcházíme s ostatními na náměstí. Místo startu. Po osmé hodině má být vykládána trasa závodu. Ale když přicházíme je většina času věnována sponzorům a představitelům města a ostatním, kteří schválili tento závod. Díky jim. Posledních asi dvacet minut Libor Uher narychlo popisuje trasu. Moc času není a čas ubíhá rychleji než si představoval.
Na plátně se odečítá čas a poslední vteřiny si odpočítáváme sborově všichni pěkně nahlas. Deset... devět... osm... sedm... šest... pět... čtyři... tři... dva... jedna... START!

ČAS startu: 20:53 17.9.2010!

Tréninkové Beskydy

Javorník

sobota 11. září 2010

Tatry 2010 - den sedmý

Pátek dne 9.7. je dnem vyloženě odpočinkovým.
Myslím, že tento den popíšu velice rychle a spojím ho se dnem odjezdovým, tedy sobotou 10.7. Po včerejším výstupu na Kôprovského štít, tedy hlavně při sestupu jsme si uvědomili, že další den s náročným výstupem by už mohl být nebezpečný. Včera jsme ke konci cesty už zakopávali a zvedat nohy bylo už náročné. Ne, že by jsme je nemohli zvedat, ale ten rozdíl v chůzi byl znát.
Vstávali jsme také o poznání déle. Naši společníci se vydali na výlet do Kežmarku a tak jsme si užívali celé volné ubytovny.
Jen se podívejte :-) Udělali jsme si piknik, snídani před chatou. Nejdříve pod přístřeškem chaty, ale tam byl špatný výhled na Lomnický štít. Po malé úpravě jsme si přendali stolek na cestu před chatu. A výsledek? Jak vidíte na obrázku - co více si přát!
Počasí bylo překrásné. Nádhera!Posnídali jsme. Vlastně i posvačili a částečně poobědvali :-)
Dnes toho opravdu moc nenapíšu :-)
Odpolední procházka než se vrátí ostatní nás jen vzpružila. A konečně jsme se také podívali po Tatranské Lomnici. Celý týden nebyl na to čas. Vždy, když jsme se vrátili z tůry jsme byli rádi, že jsme se osprchovali, něco pojedli a pak zbyla síla jen na popovídání s ostatními o denních zážitcích. A bylo jich nepočítaně. Už se těším až si budu číst tyto řádky po letech.
Jak jsem řekl, kolem třetí hodiny odpoledne jsme už byli zase na nohou.
I když jen na procházce po městě. Zastavili jsme se na výbornou kávu se zákuskem. Výborné! Po návratu na chatu jsme si soukromí moc neužili. Naši přátelé zanedlouho přijeli z výletu a naše další povídání se změnilo v opalování.
A aby se to nepletlo tak kolem šesté hodiny odpolední jsme už zase byli ve městě. Přišel návrh od ostatních na procházku po městě. Co myslíte? Jistě, šli jsme :-)
Obešli jsme tedy znovu Tatranskou Lomnici, i když téměř stejnou cestou než jsme šli dnes s Liduškou. Ale nevadilo nám to. Byli jsme s přáteli a docela jsme se bavili. Jako celý týden.
Žádná ponorková nemoc. Nic se neobjevilo, co by nám zkazilo dojem z této dovolené.

středa 1. září 2010

Tatry 2010 - den šestý


Kôprovského štít - 8.7.2010
Tahle hromada kamení je dnešním cílem našeho snažení. 2367 m.n.m. Už jsme v Tatrách šestý den a musím říci, že nás provázelo štěstí v podobě nádherného počasí (i když se pokazilo). Díky Bože!
Ráno jsme vstali s předsevzetím zdolat náš nejvyšší vrchol ve svém životě. Tedy po vlastních nohách. Když se nechceš někam dostat zeptej se nádražáka :-) Předchozí večer jsem se díval na
spoj z Tatranské Lomnice do Štrbského Plesa. Čas odjezdu 7:14. Vycházíme z naší chaty tak aby jsme tento spoj stihli. Jenže, když jsme na nádraží zjišťujeme, že vlak odjíždí až v 7:34. Naštěstí
jen 20 minut. Tak jsem neudělal takového hlupáka odborníka :-) Na pokoji se nám původně nechtělo snídat a tak si zbývající čas sedáme na lavičku. Snídáme.
Je 7:14 a přistavený vlak, který čeká na odjezd se dává do pohybu. ŠOK! Ve vlaku sedí mladý člověk a s úsměvem se na nás dívá jak zůstáváme na lavičce a on odjíždí za jeho dobrodružstvím. Říkám si sám pro sebe: to snad není možné, přeci jsem četl dobře, nebo ne?! díváme se na sebe s Lidkou a nevíme co si máme myslet. Vždyť jsme to četli oba! Ale za chvíli se smějeme my. Ten vlak se jenom přestavoval na jinou kolej. Vyměnili jsme si s cestujícím úsměvy. Dojídáme a nastupujeme. Dnes je překrásný den a podle předpovědi by měl i vydržet. Prozradím vám jednu věc. Vydržel!
Dnes opět začíná naše cesta ve Štrbském Plese. Cesta je stejná s cestou na Popradské pleso, kde jsme byli v pondělí. Počasí je ovšem jiné.
K věci, že? :-) Půl hodiny od rozcestníku si dáváme malou přestávku. Kolem přecházejí "naši paličkáři". Cvakání trekových hůlek nás provází i tady. Ale dnes se to dá vydržet. Nějak jsme si za ten téměř týden vyčistili hlavy. Tekoucí potůček přímo vedle nás dělá toto místo romantickým. Abych se nerozplakal :-) Ne, jenom chci říci, že je to nádhera.Je nádherně! Je teplo a neřekl bych nikdy před tím, že by mi teplo při chůzi vadilo. Ale o tom až později. Snad si na to vzpomenu až budu psát níže o našem výstupu.
Cesta ubíhá s úsměvem na rtu. Stále si máme co povídat. Užíváme si. Co jiného...jsme na
dovolené! V pondělí jsme se tak nekochali tak jako dnes. Nádherné výhledy na štíty hor kolem. Hodinu nám trvalo až dojdeme k rozcestníku u Popradského plesa. Tam se dostáváme tak kolem desáté hodiny dopolední. A náš směr? Po modré shodně jako je cesta na RYSY. Ale to není náš směr, alespoň ne pro tento krát. Stoupáme už znatelně a teplo nás provází na každém kroku. Uf! Už jsme procestovali oba nějaký ten kus světa, ale tahle chvíle, tohle počasí a my dva. To je to co nás na tomto dni na tomto místě okouzluje. Chápu ty davy lidí, kteří navštíví tyto hory každý rok. Každý kámen, každý potůček, který potkáte překročíte je dar. Přejeme každému návštěvníkovi aby si vychutnal hory tak, jako my. I dnes v době, kdy píšu tyto řádky jsem pln
ý emocí, když si vzpomenu na tuto dovolenou.
Dál se procházíme kolem odbočky na Rysy. chvíli uvažujeme o změně směru. Ale jen chvíli. Hlavně jsme všem oznámili, že jdeme na Kôprovského štít. Za pár metrů se pak necháme fotit od Německého turisty. Pro změnu stále stoupáme :-) Přecházíme přes Hlincov potok.

Čistá pramenitá voda. Po cestě zpátky si tu nabírám vodu do lahve. Je to ještě v dnešní době
znečištění životního prostředí možné. Nabrat si z potoku vodu a bez úprav a obav ji pít? Stalo se.
byla výborná a osvěžující! Za potokem předbíháme skupinku mladých lidí. Až ve vlaku na zpáteční cestě se dozvídáme, že jsou z léčebny. V rámci procedury vystoupali na štít společně s námi. Stoupáme na náhorní plošinu. Rozhlížíme se zpátky do doliny pod námi. Tento den se opravdu vydařil. Kam se podíváme, na kteroukoli stranu se máme na co dívat.
Vlevo od nás je vidět cesta na Rysy. Vpravo hřebeny z nichž je nejvyšší Satan 2421 m.n.m. Podívejte se na odkaz na fotky. Nevím, kterou bych sem dal dříve. Nebo by se mi blog změnil ve fotogalerii :-)
Kolem dvanácté hodiny přicházíme k Veľkému Hlincovu plesu. Na chvíli se sedáme. Měníme propocené ponožky. Nechceme se moc zdržovat. Přece jenom nás čeká ještě výstup na Kopr (jak jsme si ho pracovně pojmenovali). Vyhlížíme nad sebou Vyšné Kôprovské sedlo - 2180 m.n.m. Tam půjdeme? Chodí tam mravenečci sem a tam :-) No a za padesát minut jsme tam. Výstup jak po schodišti na kostelní věž. Jen v té věži tak nesvítí na hlavu. Opravdu je velké teplo. Zastavujeme se stále častěji a doplňujeme tekutiny. Promlouváme s odpočívajícím a ten nás informuje o naší cestě. Trochu nás straší, ale my se nedáme. Nejdříve vyzkoušíme a pak si uděláme vlastní názor. Už jsme se o tom přesvědčili několikrát. Souvisí to s fyzičkou a aktuálním zdravotním stavem každého z nás! V sedle si dáváme krátkou desetiminutovou přestávku a jde se dále.
Připadá mi, že teplota stoupá. Nedá se dýchat. Nebyla by špatná sprcha :-) Ale i toto horko nás neodradí. Stále sice pomalu ale stoupáme. Těšíme se na štít. Postupujeme také jen po dvou výškových metrech. Srovnáváme se s tlakem a teplotou (i s dechem). Před námi je horizont. Jen další místo na přestávku. Už vidíme vrchol. Je tak 50 výškových metrů nad námi. Těch 50 metrů ale znamená tak 200 metrů vzdálenost na dálku.
Úzká cesta připomínající chůzi po střeše. Pro některé slabší povahy nic ke koukání. Opravdu úzké, ale (opět) nádherné.
Liduš, snad se na mě nebudeš zlobit, ale pop
íšu vše tak jak se to odehrálo.
Liduška se zastavila na posledním horizontu. nízký tlak jí zastavil na tomto místě. Chvíli jsme seděli a uvažovali o konci naší dnešní výpravy. Říkal jsem Lidce, že také končím i já. Vždyť jsme tam přišli společně a společně se i vracíme. Není ostuda na horách, když se nedojde tam kam si naplánujete. Liduška mě přemluvila, nechal jsem jí tam vše mimo mé vody na pití a foťáku, který jsem si vzal s sebou. Odešel jsem s tím, že se hned vrátím. Vyfotím si vrchol a půjdu hned zpět. Tak se i stalo. Na vrcholu Kôprovského štítu mě vyfotili dva Poláci, kteří vystoupili na vrchol hned po mě. Rozhlédl jsem se po okolí a začal jsem se po té vracet za Lidkou. Celou dobu jsem na ní viděl a bylo mi líto, že nešla se mnou na vrchol.
Překvapení: Když jsem se vrátil k Lidušce čekalo mě překvapení v podobě změny názoru na Lidčin konec výstupu. "Odpočinula jsem si a chtěla bych se tam podívat" A tak po otázce, jestli bych tam nevyšel ještě jednou. Jsme se vydali zpět na štít společně. Pomalu a s podporou Lidušky v zádech jsme se vydali na vrchol.
A v čase 14:30 jsme se už společně fotili na vrcholu Kôprovského štítu - 2367 m.n.m.

Náš dosavadní nejvyšší vrchol, který jsme zdolali po vlastních nohách. Velmi uspokojující.

Co k tomuto dni dodat. Přeji vám všem krásné počasí a chuť něco udělat. Ať je to cokoliv.

A cesta zpátky. Ani nevím jak uběhla. Nabití energií jsme seběhli ze štítu dolů do údolí a jestli se nepletu, tak jsme odjížděli ze Štrbského Plesa někdy kolem 18:14 hodiny a za další hodinu jsme už vystupovali v Tatranské Lomnici

Fotky ze šestého dne jsou TADY a tradičně trasa je vyznačena a k prohlédnutí ZDE

Tatry 2010 - den pátý

7.7.2010
Dobré ráno. Je půl sedmé a první nedočkavci vstávají z postelí. Čeká nás snídaně a pak sestup od Zeleného Plesa do Tatranskej Kotliny.
Tak mě napadá, že včera jsme vstávali také v podobný čas. Dnes nám snad autobus neujede i když si přispíme, že? Pohled z okna na pochmurné počasí nás v ranní ptáčata nemění. Za okny je po včerejším nečase ještě zataženo, fouká vítr a slabé dešťové přeháňky nás nenutí si přivstat. Podle předpovědi počasí se má stejně až kolem desáté hodiny dopolední vyčasit (tedy přestat pršet). Snad :-)
Po bohaté snídani se vracíme zpátky na své pokoje a balíme si věci na zpáteční cestu. Ještě jsme nebili venku a tak dobrá nálada panuje i dnes. Všichni spokojeni po včerejším výstupu na Jahňačí štít. To, že včerejší předpověď vyšla je skvělé, ale co dnes. Jak bude?
Kolem půl desáté se scházíme v místnosti u hlavního vchodu. Ta je určena pro turisty, kteří tu nejsou ubytováni a mají zde možnost si odpočinout, občerstvit se apod. Bojová nálada nás neopouští, žádná "ponorková nemoc", prostě hurá za dalšími kilometry.
Jen tři kluci z naší party se odhodlávají pro jinou cestu, než jde většina. Chtějí a také půjdou po
červené turistické stezce jižně od Zeleného Plesa přes Sedlo pod Svišťovkou na Skalnaté Pleso a od tud dolů do Tatranskej Lomnice.
Nás čeká chůze po červené také ale severně od chaty. Vycházíme ven z chaty a zjišťujeme stav počasí na vlastní kůži. ZIMA brrrr :-) Oblékáme na sebe vše co máme. Fotím včerejší cestu, kterou jsme absolovovali na Jahňačí štít. Trošku se nám cesta změnila v potůček. Ta fotka dole byl opravdu včera chodníček :-)
To jsme ještě netušili, že takovým vodním chodníčkem půjdeme ještě několikrát cestou do Tatranskej Kotliny. Je opravdu sychravo! Nasazujeme kapuce a chráníme se před dotěrným studeným větrem. To bude cesta
. Nejsme z cukru...něco snad vydržíme. Pár nezbytných fotek kolem chaty. Teď mě napadá, že
nemáme ještě fotky ze společného focení před chatou. Sehnat :-)
Loučíme se se třemi cestovateli a kolem desáté vyrážíme severně od chaty. Naše ponožky (včerejší :-) ) se mění na slušivé rukavice. S Liduškou a Jaromírem vycházíme jako první. za námi se rozchází zbytek "spolucestujících". Mírným stoupáním od chaty se vydáváme po úzké kamenité cestě směrem k rozcestníku u Veľkého Bieleho plesa. Občas se cestička mění v potůček, ale musím pochválit Lidušku za skvělou přípravu našich trekkingových bot. Byli úžasně naimpregnované. To se nám osvědčilo už nejedinkrát a já jsem si občas užíval impregnace jak malý kluk :-) Dup dup dup...ve vodě. Ne, opravdu. Botky byly tak úžasně ošetřené, že jsme z této přípravy těžili celý týden. SUPER a pochvala před nastoupenou jednotkou pro Lidušku!
K rozcestníku podle mapy je to cca 30 minut chůze. My jsme šli asi 50 minut. Často js
me se zastavovali a sledovali jsme ty tři dobrodince jak postupují v protějším úpatí pod Svišťovkou.
Malé tři pohybující se tečky se nám za čas pod vodopádem ztratili. V půli cesty k Veľkému Bielemu plesu jsme zjistili, že na vrcholech pod Lomnickým štítem je čerstvý poprašek sněhu! Vítr stále nepřestává obtěžovat a z postupnou nadmořskou výškou se zdá být silnější a studenější. Ale musím říci, že nám to nějak nevadilo. Nebo tedy alespoň ne nám mě a Lidce. Nejsme ti, kteří si na něco stále stěžují. I ty použité ponožky na našich rukou o tom dokládají :-)
Veľké Biele pleso. Čas - téměř jedenáct hodin. Z původního plánu, že si zde odpočineme, pojíme nebylo nic. Aktuální počasí nám vysvětlilo, že není příhodná doba. To byl vít :-) Vyhnal nás z té planiny pryč odtud. "Jděte si svačit jinam, teď tady vládnu já".
Vrcholky hor, tady žádné nebyly. Mraky schovali vše co bylo o sto výškových metrů nad námi. Na již zmíněném rozcestníku se dovídáme, že nás čeká civilizace v podobě chaty Plesnivec za 1,5 hodiny chůze a do Tatranskej Kotliny 3,5 hodiny. Nevím jestli se mám radovat, že to dnes nebude tak časově náročné, nebo jestli se máme připravit na stejný čas chůze v tomto počasí. Jdeme dál a kocháme se tou přírodou,
kterou nám hory dovolují uvidět. I tak je to zajímavá procházka a musím říci, že to byla velká změna od předchozích dnů . Tento sestup do kotliny se totiž podobal turistice například v Beskydech.
Cestou procházíme Rakúskou poľanou. Tato kotlina se opravdu podobala rakouským Alpám. jen ty krávy zde chyběly. Ale květenou se hodně tato kotlina podobala Alpám. Ženská část se kochala nad kytičkami podél naší cesty. Kontrolujeme čas a mapu, kde se vlastně nacházíme. Z tohoto místa vlastně začíná náš sestup. A aby jste mě nebrali za slovo, tak sestup začal o chvíli dříve. To je vzkaz pro puntičkáře :-)
Po nějaké době, už nevím po jaké sestupujeme mezi vrůstající porost. Někteří z nás si říkají, že je to skvělé místo pro medvědy. Dobré povzbuzení na cestu :-) Žádného jsme naštěstí na blízko nepotkali. Ani na dálku...škoda. Při sestupu do n
admořské výšky asi 1450 m.n.m. vcházíme do lesa. Ten se rychle mění na polom. Vichřice s lesem udělala své a tak překonáváme padlé porosty. Naštěstí tento "vykácený" pruh stromů není široký. Úzká cestička nás dovedla k lavičce nad výhledem do doliny. Nejsem si jistý jaké stavení, obec jsme viděli. Hlavně jsme si dali zaslouženou svačinu. Doplnili tekutiny. Už jsme věděli, že teď půjdeme od větru krytou částí cesty. Někde tam pod námi je chata Plesnivec. Snad budou mít v tomto čase nečase otevřeno. Dal bych si něco teplého.
Stále více klesáme a pohodlná cesta se mění v rychlý výškový sestup s malými traverzami. Potkáváme starší manžele, nebavíme se jen pozdrav a jdeme dále.
Po hodině a tři čtvrtě se konečně dostáváme k chatě. Mají vůbec otevřeno? Nikde nikdo není! Během chvíle zjišťujeme, že chata je plná. počasím je uvnitř plno. Máme trochu smůlu na to, že chata je plná. Musím ještě podotknout, že jídelna je malinká a tak skupinka turistů a skupina lidí s dětmi zaplnila tuto jídelnu až po strop. Naštěstí dětská skupinka právě dojídala. Po asi pěti minutách čekání na chodbě před jídelnou se dostává na nás. Vcházíme, nasáváme vůni z přilehlé kuchyně. To je vůně! Co si asi dáme, ale dopředu už máme vybráno. Tedy my s Liduškou. Jestli mají česnečku, tak je naše. A opravdu, mladík, který v kuchyni loupal česnek nás nenechal na pochybách o našem zamýšleném jídle. A tak: "dvakrát česnekačku" nikoho nepřekvapilo.
Další pochvala: tak výbornou česnekovou
polévku (v restauraci) jsem nikdy neměl! Kdyby to nabylo tak daleko, tak vám tam doporučím cestu. Ale jestli půjdete někdy okolo, nezapomeňte se tam na polévku stavit a napište mi váš názor! Díky
O půl druhé už vycházíme od chaty a měl by nás čekat hodinový sestup. Cesta ubíhá rychle. Osvěženi se vydáváme na "nějaký autobusový spoj". Po cestě využíváme darů přírody a tak si dopřáváme hrsti čerstvých lesních jahod. Jsou skvělé. Ještě poslední fotečka tohoto dne a jdeme na ten autobus. Hurá. Docela toho máme všichni dost. Hodina se protáhla na hodinu a půl. Scházíme konečně do Tatranskej Kotliny. Po různých legráckách se dostávám na zastávku autobusu. Je 15:08 a v 15:06 měl jet autobus do Tatranskej Lomnice. Říkám si, že by jsme mohli mít štěstí a autobus snad ještě nejel. Otočím se a v dáli se blíží autobus. To snad ne. to by bylo skvělé. Křičím na naši roztaženou partu aby si pospíšili. S těmi předešlými legráckami se nikomu ale nechce (nevěřícně) popoběhnout. Ale brzdící autobus je donutil. Další podle jízdního řádu totiž jel až více jak za hodinu. Do přeplněného autobusu nastupuje s radostí na tvářích jak nám to krásně vyšlo. Ve stoje uprostřed autobusu míříme do Lomnice. Spokojeni a šťastni se ještě vydáme do obchodu koupit nezbytné občerstvení.
S Liduškou už myslíme na další den. Večer si povídáme s ostatními a přemýšlíme kam se vydat. Většina se shoduje na tom, že by se chtěli podívat pod Svišťovku od Skalnatého plesa. Ale my s Liduškou už víme, že s nimi nepůjdeme. Kvůli některým názorovým neshodám (nebudu se o nich zmiňovat, nejsou důležité a do budoucna na vzpomínání určitě ne...vždy se někde v takovém počtu něco najde, ale musím říci, že při dvaceti lidech jsme ten týden zvládli skvěle. I s tím, že jsme se rozdělili) se vydáme na tůru sami. Od Marušky získáváme tip na zítřejší výlet. A ten zní ... výstup na Kôprovského štít.

Opět nezbytný odkaz na fotky...tady jsou

A trasa dnešního sestupu je ZDE

Napsali o nás v týdeníku Sedmička

Hradečáci vyrazí dobýt beskydskou beskydskou osmitisícovku



Sedmasedmdesát 
kilometrů pěšky. 
Sedm hlavních 
vrcholů Beskyd. 
Do extrémního 
závodu, který 
se Sedmičkou pořádá 
horolezec Libor Uher, 
se přihlásilo osm 
dvojic z Hradce 
a okolí.


Dohromady je jim 594 let. Studentka, kadeřnice, strojvedoucí, stavař nebo instalatér mají jedno společné. Rozhodli se pokořit beskydskou osmitisícovku. Součet sedmi hlavních vrcholů Beskyd totiž tvoří výšku 8305
metrů. Už za měsíc odstartují 17. září tři minuty před půlnocí (původní čas) z Frenštátu pod Radhoštěm.

Petr Valiga a Martin Kubíček
„On to vymyslel,“ ukazují se smíchem jeden na druhého. Stavební technik a řidič z povolání se do závodu
přihlásili hlavně kvůli tomu, aby se pobavili. Berou ho s nadhledem a s profesionály se měřit nechtějí.„Počítáme, že stejně zabloudíme a nachodíme tak stovku,“ usmívá se sedmatřicetiletý Petr Valiga z Hradce. Ví, o čem mluví. Podobný závod kdysi absolvoval i jeho otec. Dodnes se doma vypráví o odřených nohou z nových bot i bloudění po horách. „Beskydy známe, ale nijak zvlášť netrénujeme. Určitě je to lepší program než ležet na sluníčku u vody,“ vysvětluje Martin Kubíček.

Pavel Závodský a Ludmila Čechová
Zato druhá dvojice bere přípravu na pochod vážně. Před dvěma týdny se vrátili z Tater a příští týden chtějí zkusit i Beskydy. Na dovolenou do hor by jeli v každém případě. Vysokohorské túry je jednoduše baví. „Mám trochu strach, že v noci zabloudíme, tak si to chceme raději projít,“ vysvětluje jednačtyřicetiletý
Pavel Závodský. Partnerská dvojice má ještě jedno dilema. Neví, jaké si obout boty. Na výstup by se jim hodily víc lehčí kotníkové boty, ale sestupy by raději absolvovali v pohorkách. (tady se vnořil tiskařský šotek, redaktorce jsem to řekl jinak) I přes pečlivé přípravy Závodský tvrdí, že jim nejde o závodění na čas, hlavní je dojít do cíle.

Olga a Václav Šulerovi
Při sportu se před sedmatřiceti lety manželé z Dačic seznámili a teď společně vyrážejí zdolat valašské kopce. „Hlavní tahoun byla moje sestra Jaroslava Stehlíková. Původně jsme měli jít jen dámská sestava, ale jsem ráda, že se manžel přidal,“ říká Olga Šulerová. Václav Šuler s oblibou běhá maratonský běh a oba milují
vyjížďky na kole. Ještě před závodem plánují dovolenou v Hostýnských vrších. Jako trénink to prý bude stačit. „Říkáme si, že chceme dojít alespoň na Lysou horu,“ směje se Václav Šuler.

Lucie Jeroušková a Štěpánka Veškrnová
Studentka Lucie si na sedmasedmdesátikilometrovou túru koupila nové boty a snaží se je pořádně prošlápnout. Společně s kamarádkou Štěpánkou také začaly pravidelně chodit do posilovny a na spinning. „Kamarádi nám nevěří, že jsme se do toho pustily, myslí si, že je to vtip,“ shodují se dívky. Na trať se vydají
i se svými maminkami.

Jiřina Jeroušková a Jitka Veškrnová
Stopy. Tak nazvaly svůj tým maminky Lucie a Štěpánky. „Vymyslely jsme, že budeme mít na závod trička ve stejné barvě. Zatímco my ji už máme vybranou, dcery ještě váhají,“ směje se Jiřina Jeroušková z Hradce. Právě ona všechny přesvědčila, aby se do Beskyd přihlásily. Za čtrnáct dnů odjíždějí do Beskyd a alespoň kus trasy by si rády prošly. „Hlavně ať nám pak všichni drží palce, aby vyšlo počasí,“ připomíná Jitka Veškrnová.

Luboš a Olga Wegenkittlovi
Největším tahounem v manželské dvojici byla Olga Wegenkittlová. „Nabídla jsem to manželovi, ale nechtěl, tak jsem hledala dalšího parťáka,“ vypráví. Nápad se zalíbil její kamarádce Jaroslavě Stehlíkové. Ta ale stačila ještě nalákat sestru a kamarádku. „Tak jsem nakonec musel jít i já,“ směje se Luboš Wegenkittl. Natrénováno prý moc nemají. Před nedávnem si udělali jen pěší výlet na Kleť a Beskydy berou jako zajímavou výzvu a hlavně výlet do hor s dobrou partou.

Jaroslava Stehlíková a Eva Čermáková
Pojmenovaly se Bob a Bobek a se stejným humorem berou i veškeré přípravy. „V propozicích píšou, že pořádně se má začít chodit až tři týdny před závodem, aby se prokrvily nohy. Takže máme ještě čas,“ vysvětluje taktiku Eva Čermáková. Přitom se závodu málem vůbec nezúčastnily. Jaroslava Stehlíková si pozvánku v Sedmičce přečetla, ale říkala si, že je to závod hlavně pro profesionály. Nápadem ji nadchla až Olga Wegenkittlová. Nadšení pak Stehlíková přenesla i na svoji kamarádku Evu a na sestru Olgu Šulerovou. „Hned nás bylo šest a to už bude fajn,“ těší se Jaroslava Stehlíková.

Petr Elster a Lukáš Grünwald
Dva mladí horolezci už zkušenost s podobnými závody mají. Absolvovali totiž soutěž zaměřenou na přežití v přírodě. „Byla tam ale jiná pravidla než tady. Omezené množství jídla s sebou a nesměli jsme pít nic jiného než vodu. Žádné iontové nápoje,“ popisuje třiadvacetiletý Petr Elster. Žádný zvláštní trénink před přechodem Beskyd neplánuje. Minulý týden se vrátil s lezení po Dolomitech a chce těžit i ze zkušeností z podobných závodů.